Už tehdy článek samým svým titulkem navozoval jasný názor, oč jde v té organizaci (založené mimochodem už r. 1919 jako soukromoprávní subjekt, za komunistů ovšem dohlížený příslušnými orgány). V jádru řečeno, šlo o to, že si OSA „privatizovala“ poměrně úzká skupina lidí z hudební branže, vytvořili si sobě na míru různé sazebníky úhrad za užitá autorská práva, tzv. zastupovaným umělcům něco usypali a o zbytek se nějakým málo čitelným způsobem dělili. Rozdělili zkrátka svět OSA na „členy“ a „zastupované“, jimž „členové“ vládli a vládnou podle svého uvážení.

Tato praxe, jako i mnohé jiné, přešla do nového režimu po listopadu 1989, jen na oněch výsadních židlích dnes usedají jiní kápové. Co se změnilo, a to k horšímu, je jejich – jak to říci – nenajedenost. Za poslední léta si můžeme připomenout nemravný boj o poplatky z vysílaných obsahů v AV přístrojích v lázeňství, vybírání poplatků z produkcí, kde nezazní ani jediná skladba autora zastupovaného OSA (čili jde na první pohled o obohacování se z cizího peří) a mnoho dalších.

Jednu obzvlášť pikantní informaci o OSA přinesl před časem jeden provozovatel rádia, který na svém programu měl výhradně tzv. etnickou hudbu, čili autory a interprety z Asie, Afriky, Jiří Ameriky, Islandu, Sibiře, Izraele  a dalších míst, o nichž s největší pravděpodobností OSA ani netušila, že vůbec existují, natož aby s nimi měla smlouvu o zastupování. Nicméně od příslušného provozovatele kasírovala měsíční paušál, jehož další osudy byly nejasné. Na dotaz, kam putují tyto peníze (v úhrnu za čtyřleté období vysílání šlo o víc než milion korun), bylo onomu provozovateli sděleno, že spadá takzvaně „pod čáru“. Že prostě malá rádia, která nemají dostatečný počet posluchačů (v tomto případě šlo spíše o desítky než stovky tisíc, vzhledem k exkluzivitě a kulturnosti programu je to pochopitelné) se jednotlivě nerozúčtovávají, nýbrž jejich paušál jde rovnou k rozdělení mezi samotné „OSAře“. Tomu se v trochu jiném kontextu říká „coming out“.