Při útoku dochází mnohdy k tzv. paralýze, kdy oběť strachem zamrzne a není schopna se bránit nebo jinak projevit svou vůli. Časté jsou i případy vztahového násilí, kdy se oběť nebrání, neboť z minulost ví, že by to situaci zhoršilo či bylo více bolestivé. Podle poslankyně a členky Podvýboru pro problematiku domácího a sexuálního násilí Kláry Kocmanové je třeba po vzoru dalších 13 evropských států přijmout definici znásilnění založenou na chybějícím souhlasu, která by poskytla obětem lepší ochranu. Tento postup podporují i odborníci.

Ministerstvo spravedlnosti předložilo pouze návrhy zaměřující se na projev nesouhlasu oběti a žádnou variantu, která by zaměřovala pozornost na to, zda oběť mohla projevit a projevila souhlas, jak bylo původně dohodnuto zástupci většiny parlamentních stran. Návrhy zaměřené na projev nesouhlasu však nechrání oběti dostatečně.

„Vyžadování projevu nesouhlasu s konáním pachatele je pro oběti přehnaně zatěžující. Vezměme si jiný trestný čin, například krádež, ač jejich závažnost je samozřejmě nesrovnatelná. Tady přece také není nutné projevit aktivní nesouhlas proti tomu, aby někdo ukradl můj majetek. Jsem jeho vlastníkem, to je dostačující. Nemusím na zloděje křičet, že s krádeží “nesouhlasím” nebo svůj majetek dokonce fyzicky bránit. Pokud nedám jiné osobě k jeho užití souhlas, je to prostě krádež. A obdobně by mělo být pohlíženo na otázku souhlasu u znásilnění. Moje tělo je jen moje, bez mého souhlasu nemá nikdo právo s ním svévolně nakládat. Podobně jako u jiných trestných činů proto není žádoucí po oběti vyžadovat aktivní projev nesouhlasu. A takto by to mělo být i v trestním zákoníku,” sdělila Klára Kocmanová.