Ve středu jsme byli svědky další fáze, kdy Senát hlasoval o návrhu prezidenta na tři nové soudce. A jako vždy jsme byli svědky trapné a nedůstojné hry na demokracii mezi nejvyššími českými ústavními činiteli. Jako vždy jsme také byli poslední dva týdny vystaveni mediální mlze o tom, jak senátoři nejsou ze jmen soudců, které jim představil pan prezident, příliš nadšeni. Jenomže my už naše senátory velice dobře známe a víme, že sice rádi a hlasitě štěkají, ale v jádru jsou to vůči Petru Pavlovi jenom takoví roztomilí bišonci, kteří nekousnou a zvolili by mu za soudce ústavního soudu i Andreje Babiše, kdyby jim ho navrhnul. Protože jak já na bráchu, tak brácha na mě, že?

Senát, který jediný může do volby prezidenta zasahovat, tak znovu neplní svoji základní funkci. Prezident Pavel si zcela nekontrolovaně dosazuje své lidi, navázané navíc na své sponzory z volební kampaně, do jedné nejdůležitějších a nejmocnějších ústavních institucí v zemi. Což v éteru úplně zaniklo, protože se zvolila chytrá zastírací taktika skandálu ohledně komunistické minulosti jednoho z kandidátů.

Kromě oligarchizace českého ústavního prostoru má celá záležitost i jiný rozměr. Pokud se podívám na Pavlem dosud schválený seznam soudců, přijde mi, že jeho proklamace o názorové rozmanitosti soudců je jen jedna z jeho dalších líbivých marketingových frází. V jádru nominuje pouze soudce aktivistické, tzn. spíše s liberálními názory v oblasti, jako je problematika LBTQ+, migrace či obecně otázky lidských práv v moderním světě a jejich prorůstání do veškerých politik státu.