... politiku, etnicitu či víru. Jenže jako celý liberalismus, i byznys bez hranic funguje jen tehdy, když všechny strany hrají podle pravidel. 

Povinné upozornění: Jsem v ekonomické vědě laikem a jistě se dopustím nepřesností a terminogických přebreptů. Jsem ale solidně vzdělán v ekologii a evoluční biologii a byť se to leckomu nemusí líbit, platí ve všech třech e-oborech shodné zákonitosti – všechny tři jsou do značné míry „formalizací selského rozumu“. Proto si na téma troufám. 

Asi se shodneme, že i když v byznysu hrajete „podle pravidel“, bude mít vždy navrch ten kapitálově silnější. To jsme ostatně pozorovali po celá 90. léta, kdy se v Republice postupně prosazovaly zahraniční a nadnárodní korporace, kterým z domácího podnikatelského prostředí odolal jen málokdo. Mnozí ten proces chybně označují za „výprodej národního bohatství – ve skutečnosti šlo jen o pohlcování slabších silnějšími a kdyby korporace skutečně byly nadnárodní, a šlo jim o obchod a nikoli mocenské hry, nemuselo by to, viděno očima občana a spotřebitele, až tolik vadit. Prostě by to skvělé zboží nekupovali od Čechů, ale třeba od Němců (Brazilců, Portorikánců), jenže ti by zisky investovali v Česku a platili Čechům ve svých filiálkách skvělé platy. Problém nastává, když nadnárodní korporace začnou dělat jinou než obchodní politiku. Nemusí to ani nutně být politika „zahraniční“, ve smyslu monopolizace zdrojů nějaké země ve prospěch země pro korporaci mateřské, či likvidace národní či lokální konkurence. Může jít třeba jen o to, že se korporace, sledující především kritérium zisku, orientuje na vkus mezinárodně většinového zákazníka - a tím postupně vytlačí z trhu lokálně orientované produkty. Ještě horší je, když sleduje svou představu (kterou může odhadnout správně, nebo chybně),  jak se bude zákaznický vkus do budoucna vyvíjet. Protože však jsou zákazníci (a menší nekorporátní podniky – malé a střední firmy) kapitálově slabší, nezbude jim, než se postupně přizpůsobit – nebo se výrobků a služeb, nabízených nadnárodními korporacemi, zřeknout. 

Ještě horší situace samozřejmě může nastat, když korporace začne zákazníkům podsouvat či vnucovat svou „firemní kulturu“ – a ta firemní kultura je destruktivní vůči kultuře, v níž vyrostli občané té které země, kterou pokládají za svou, v níž chtějí vychovávat své děti. Nemusí tomu tak vždy nutně být - kvalitnější káva nebo bezpečnější automobily budou těžko destruktivní ve srovnání s českým hospodským "turkem" nebo málo bezpečným automobilům. Bohužel platí, že v čase agresivně vnucovaného multikulturalismu a islámské expanze bude tomu tak často bude. Psal už před několika lety prorocky kolega Petr Hampl (populárně ZDE, akademičtěji například ZDE). Odvodil to z probíhajícího třídního konfliktu uvnitř vyspělých zemí, v němž nejde ani tak o majetek, ale o dostupnost „elitního“ vzdělání. Stručně řečeno, globální vzdělání nám „zesluníčkovatělo“ – stalo se nepřátelským vůči národním státům, národním kulturám a lidem, jež nejsou příslušníky nadnárodní elity – a jedinci, kteří se pouštějí do korporátní kariéry, byli na universitách, ale i v kroužcích vrstevníků a rodinách, podrobeni stejné glajchšaltaci myšlení, jako jedinci, kteří zvolili kariéru v aktivismu, neziskovém sektoru, žurnalistice či (aby se kruh uzavřel) akademické sféře. Ti z korporací jsou jen efektivnější – a umí si uvázat kravatu. A právě tato „sluníčka v kravatách“ budou v korporacích sedět spíš na oddělení propagace či lidských zdrojů, než na oddělení obchodním (protože: humanitně vzdělaný absolvent může být dobrý k ledasčemu, ale počítat zpravidla neumí), a budou svým perverzním vkusem, více či méně okatě, ovlivňovat celou korporaci. Kapitálově slabší konkurence, stejně jako zákazník, mají jen málo možností ideové směrování velkých korporací usměrnit.

Kauza Lidl

Protože tento text píšu v prvých dnech září 2017, nemohu nezmínit vášnivě komentovanou kauzu německého maloobchodního řetězce Lidl s jeho odmazanými kříži na řeckých kostelích (v rámci „řeckého týdne“) a neodmazanými půlměsíci na minaretech (v rámci „týdne orientálních pochoutek“). Lidl operuje ve spoustě evropských zemí a orientuje se na nízkopříjmového zákazníka. Většinová interpretace zní: Podlézají mohamedánským menšinám (v nichž vidí rostoucí segment zákazníků). Mně přijde taková úvaha přitažená za vlasy. Pořád je totiž více ne-mohamedánských zákazníků, které Lidl ztratí, navíc společnost operuje i v Řecku, které nejspíš ztratí zcela. Spíše než rafinovanou úvahu finančních jestřábů bych za kauzou viděl ambiciozní šéfku oddělení propagace, nejspíše neprovdanou, bezdětnou, leč udržující nadstandardní vztahy s někým z generálního ředitelství, která (krom "public relations") absolvovala i universitě i přednášky z genderismu, sociální antropologie a religionistiky - a tam všude jí vykládali o krásách islámu a špinavostech křesťanství a jí teď z toho všeho generálně hrabe. K zásadě Cherchez la femme, za vším hledej ženu, se přikláním i proto, že ještě před odmazanými kříži naštval Lidl českého zákazníka "protirasistickou" reklamní kampaní, v níž byly jakési módní produkty propagovány dvojicí Afričan - Evropanka, ale nikdy ne dvojicí Afričanka - Evropan. Přitom bílých zákazníků, jimž se líbí tmavé ženy, je v populaci zcela jistě stejně, jako bílých zákaznic, jimž se líbí tmaví muži - a protože bílí muži mívají vůči tmavým mužům jisté pečlivě tajené komplexy, byli by spíš náchylní nakupovat příslušnou módu. Kreativec či manažer, který není bezdětná hysterka nebo bezpohlavní absolvent něčeho humanitního, by prostě genderově nevyrovnanou (nebo jak tomu říkat) reklamu ven nepustil. 

Kauza Facebook a jeho blokace

Zatímco kauza Lidl je spíše úsměvná a povede snad k tomu, že řetězec, naprosto po právu, vyklidí trhy soudnějších evropských zemí, sluníčková politika sociální sítě Facebook je naprosto zhůvěřilá. Všichni víme, oč jde: Společnost se postupně domlouvá s dalšími a dalšími vládami západních zemí, že "zintenzívní boj proti nenávisti". Vlády a kvazi-vládní "nevládky" si zřizují úderky, organizující udávání politicky nepohodlných názorů - a společnost Facebook je "trestá" či "vychovává" takzvanými blokacemi, případně mazáním profilů a stránek. Uplatňované metody přitom narůstají na odpornosti. Jako byvší facebookový mág si pamatuji dobu, kdy jste při blokaci sice nesměli psát nové příspěvky, ale mohli jste normálně komunikovat s jinými uživateli, psát jim vzkazy či posílat soubory. Jako rajská hudba dávných časů zní vzpomínka na dobu, kdy nebyl problém zřídit si více "záložních profilů", a takto se blokacím vyhnout - přitom je to teprve pár měsíců. Společnost samozřejmě postupuje přísně výběrově - trestány jsou zejména projevy protiislámské, projevy proti výstřelkům LGBT aktivistů, projevy proti politice špiček EU - a nejspíše i projevy podporující amerického prezidenta Trumpa, ale tím si nejsem tak jist. Mnohem méně jsou postihovány projevy prvoplánově rasistické, projevy volající po zničení západní civilizace, projevy šířící nenávist k zemím jako je Rusko - nemluvě o proislámské propagandě.