Sám se mohu cítit jako ten, kdo pomáhal roztlačit káru, přenést debaty o islámské expanzi z polo-uzavřených internetových skupin do ulic a na náměstí, k otevřenému aktivismu, na politické kolbiště. Nebo jako kdosi, kdo vyvolal velké naděje a neuspěl. Jenže co to je, „uspět“? Kára je roztlačená a islamizaci země odmítá alespoň v proklamacích skoro každý. Některé zákulisní detaily uplynulého roku či dvou chtěl jsem si nechat pro sebe, ale nejnovější události mě přinutily nemlčet.

Vše pro mě začalo administrováním skupiny „Islám v České republice nechceme“ a ještě dřív návštěvami srazů „skalních“ příznivců (tehdy zhruba třicetitisícové) skupiny. Skupinu jsem, na rozdíl od některých mediálních tvrzení, nezaložil, byl jsem však viditelným přispěvatelem, záhy jedním z administrátorů a vytrvalcem, který skupinu pomáhal držet naživu v letech její početní stagnace (přibližně 2012 – jaro 2014). Navíc jsem měl – opět na rozdíl od většiny antiislámských aktivistů – aspoň rámcovou představu, jak islámskou expanzi brzdit a zastavit. Razili jsme – spolu s věrným souputníkem J. Bartákem – představu, že skupina by měla být aktivistická, měla by se přerodit ve strukturované hnutí či stranu, měla by – vedle internetu – působit i v reálném životě. Snažil jsem se (ale v tom jsme byli s administrátory zajedno) budovat odpor k islámu jako nerasistický, společensky tolerantní a anti-elitářský – protože oběťmi islámu jsou lidé všech ras, tolerance životních alternativ by pod islámem pominula a islám neohrožuje jen elity, ale celou společnost.

Politická rutinérka Jana Volfová [JV] byla v přenesení „antiislámu“ z internetu do politiky nezastupitelnou osobou. Od ní vzešel nápad na „malou“ (2014) i „velkou“ (2015) protiislámskou petici, to ona dokázala zařídit a uhlídat pořádání veřejných akcí, díky nimž jsem se stal celostátně proslulým. Ovšem kurs JV na rychlé politické etablování narážel na odpor mezi spolu-administrátory IvČRN. Těch střídajících se 5-10 osob, které v různých dobách ovlivňovaly směřování skupiny, zdůvodňovaly odpor k JV všelijak – od „dryáčnictví“ a „přílišné levicovosti“, přes „politický turismus“, po „mocichtivost“. Její skutečný problém (manipulátorství a hamižnost) neprohlédli, zato ona velmi dobře prohlédla je. V zákulisí IvČRN odhalila skupinku elitářských podivínů, asociálů a strašpytlů, kteří mohou skvěle analyzovat detaily islámské věrouky, umí ukřičet kdekoho mimo svůj úzký kroužek – ale pro reálnou práci jsou nepoužitelní. Nejsou s to se postavit do čela schůze, natož pak na náměstí, mnozí se odmítají angažovat pod vlastními jmény. „Nikdy ti neodpustí zviditelnění“, říkávala mi, „a při první příležitosti ti namydlí schody“. Ti kluci (a holky) nejspíš byli čistší, než JV – ale nevykazovali ani zlomek její pracovitosti. To u mě tehdy rozhodlo.

Věděl jsem, že vstupuji mezi vlky

Faktem je, že Jana V. do politiky spěchala, a to už začátkem roku 2015, ještě před migrační krizí. Důvodem nebyla jen touha vrátit se do velké politiky, ale i těsná spolupráce s Vítem Bártou (VB). Ten se začátkem roku 2015 potřeboval elegantně zbavit svého výtvoru a hračky vymykající se kontrole, poslance Okamury. Pochybnosti o Okamurovi jsem sdílel s většinou „jádra“ IvČRN – věděli jsme, že se problematice islámu ještě v letech 2010-2013 vyhýbal a mířil svou rétoriku jinam. „Puč v Úsvitu“ se časově kryl s dobou, kdy mě JV s VB seznámila. Nastal v nejméně vhodnou dobu (krátce poté, co se Okamura vyslovil tvrdě antiislámsky) a dosud netuším, zda tolik spěchali členové poslaneckého klubu (aby se zavděčili svému neoficiálnímu šéfovi, VB), nebo VB osobně (snad, aby předešel porozumění mezi Okamurou a mnou?).