Jsem přesvědčen, že doposud žijeme v bezpečí

Jaký je ukazatel míry bezpečí? Je to např. turistika. V současnosti Česká republika zaznamenává velký turistický boom. Jsme zemí pro návštěvníky přitažlivou, se spoustou památek a přírodních zajímavostí.  Naši podnikatelé se v turismu naučili podnikat, umí cizince oslovit i zaujmout. To je fajn. Raketový nárůst počtu turistů z celého světa je toho hmatatelným důkazem. 

To samo o sobě by však bylo málo. Navíc jsme totiž zemí bezpečnou. Jsem přesvědčen, že dokonce jednou z nejbezpečnějších v Evropě. Turista se nemusí v Praze, na Lipně, v Českém Krumlově či v Beskydech obávat o svůj život. Bombové útoky nás - prozatím - míjejí. Na koncertech nevybuchují bomby.  Ženy se nemusí bát jít samy v podvečer městem. Matky s kočárkem mohou i odpoledne samy projít parkem. Naše děti neobtěžují sexuálně akcelerovaní  mladíci.

U nás kamiony zatím převáží zboží. Nevraždí. Dodávkami jezdí řemeslníci do práce. Ne vraždící komanda s noži. I v tomto spočívá atraktivita naší země. Pískající brzdy, či řvoucí motor v nás   ještě nevyvolávají pocit hrůzy.

Ale...

Jako v řadě věcí, je i zde ukryto mnoho ALE. Zatím se cítíme bezpečně. Zatím prožíváme (alespoň podle makroekonomických údajů) období prosperity. HDP  má stoupající trend.  A nezaměstnanost?  Ta má naopak trend klesající. Je nejnižší v Evropě.

Může nás něco z našeho - i když relativního  klidu - vyvést? Jistě že ano. Jsme to zejména my sami. Jako jeden z nejrizikovějších faktorů vnímám nezájem o věci veřejné. Absolutní ignoraci politického dění kolem sebe a reálné situace v Evropě. Zcela nenápadně se nám totiž zrodila  generace „užívačů“. Trend užívání prolíná vším. Jeden smutný příklad za všechny. V televizní soutěži  jsem spatřil  mladíka. Zaujal mě již svým přehnaně sebevědomým chováním. Ale toto samo o sobě, by jistě nestálo za zmínku.  Víc mě zaujalo, že měl na sobě triko a s nápisem „Nechci dítě“, doplněný dementním obrázkem  postavy házející kojence do odpadkového koše. Jestli to nevadilo oné komerční TV stanici, tak mně to vadilo opravdu dost. Neetické, odporné, primitivní. A smutné  bylo i to, že na otázku (m.j. student zemědělské univerzity, studující na peníze daňových poplatníků) co z něj bude až vystuduje, odpověděl, že to se teprve uvidí. A na otázku, čím byste chtěl být, zazněla další perla. „Co se namane“. Tento exot byl pro mě prototypem „užívače“, kterému je,  kromě svého zbytnělého ega, vše jedno. Lidé tohoto typu mohou totiž stát na počátku naší cesty ke zkáze.