K prolomení těchto práv může dojít za podmínek stanovených v § 88 trestního řádu, jedná-li se o zločin s horní hranicí trestní sazby nejméně 8 let, „pokud lze důvodně předpokládat, že jím budou získány významné skutečnosti pro trestní řízení a nelze-li sledovaného účelu dosáhnout jinak nebo bylo-li by jinak jeho dosažení podstatně ztížené“ (odst. 1). Policejní orgán činný v trestním řízení musí žádost řádně a konkrétně odůvodnit (žádost musí mj. obsahovat jméno a příslušné telefonní číslo uživatele, skutkové okolnosti, která vyšetřovatele vedou k podání žádosti, a dobu, po kterou má být úkon prováděn), návrh na základě jeho žádosti podává státní zástupce a schvaluje soudce.

Uvedené subjekty by měly jako na lékárnických vážkách, pečlivě, důkladně a všestranně – při prolomení mezí „základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu“ (čl. 4) – zvažovat, zda je takové prolomení občanských a lidských práv, jež by mělo být tím posledním, krajním nástrojem vyšetřování, opravdu adekvátní „sledovanému účelu“ a zda si náhodou příslušný orgán činný v trestním řízení jenom neusnadňuje práci s poukazem na to, že by dosažení cíle vyšetřování bylo „podstatně ztížené“. Mimochodem, v obou případech stojí takové odůvodnění dosti na vodě, opírajíc se o „předpoklad“. A pokud se tento předpoklad neprokáže?

Pak následuje povinnost orgánu, který trestní řízení pravomocně ukončil (tj. buď policie, nebo státní zástupce, či soudce), v přesných termínech informovat dotčenou osobu, že byla odposlouchávána z příkazu označeného soudu a v které době, včetně poučení, že může do šesti měsíců podat Nejvyššímu soudu (NS) návrh na přezkum zákonnosti nasazení odposlechu (odst. 8). To sice zní hezky, ale věc má háček, resp. háček a hák.