Z pohledu našeho státu je to zhoršení, neboť nemá vnější hranici Evropské unie. Dosud platilo, že žádost o azyl řešil s určitými výjimkami stát, kam žadatel vstoupil jako první.

Stát přestává mít územní svrchovanost, do níž patří moc rozhodovat, koho z cizinců na své území vpustí. Stát patří jeho občanům, ne všem. Stát má více povinností ke svým občanům než k jiným. Občané zas mají povinnost věrnosti státu a další povinnosti, které nemají cizinci.

Již Amsterodamská smlouva z roku 1997 je právním zdrojem současné situace. Převedení azylové politiky do oblasti, kde může většinovým rozhodnutím Evropská unie vnutit své politické cíle členským státům je původcem tohoto stavu. Dnes Evropská unie využívá moc, kterou ji dávno daly členské státy. Je to ukázka toho, že vlády přijímají mezinárodněprávní závazky, které se v dané době považují za nevýznamné, ale které se časem projeví s překvapivými důsledky.