Připomeňme si počátek kauzy. Ministr zdravotnictví Martin Bojar (1990-92) odmítl spolupracovat s předchůdcem Diagu při zpracování krve a o svém názoru na firmu Diag napsal dopis. Diag pak žaloval stát o náhradu škody. Bohužel ministr zdravotnictví Jan Stráský (1995-98) věc přesunul ze soudního řízení, kde stát neplatí soudní poplatky, do řízení rozhodčího, kde stát platí náklady. Navíc Bojar byl jen český ministr zdravotnictví v době československé federace a na jednotný československý trh mohla vstoupit jiná firma, kterou by pověřil slovenský ministr.

Přestože stát nakonec zaplatil Diagu za dopis ministra Bojara asi 326 milionů korun, vždy odmítal platit miliardy. Zásadní pozitivní roli v ochraně státního majetku sehrál ministr zdravotnictví Bohumil Fišer (2000-02), který odmítl netradiční požadavek, aby uznal dobrovolně povinnost státu zaplatit Diagu jím požadované peníze. A to udělal dobře. Nikdy žádný ministr nevyplatil bez soudního či arbitrážního rozhodnutí dobrovolně miliardové odškodnění na základě jednoho znaleckého posudku, s jehož závěry se neztotožnil. S postupem ministra Fišera se ztotožnili jeho nástupci i Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, neboť též nevyplatili dobrovolně plnění pro Diag.