Vzpomněl jsem si přitom na boj Viet Minhu ve Francouzské Indočíně v 50. letech proti francouzským okupantům. Viet Minh měl tehdy nedostatek zbraní a jeho partyzánská taktika proto spočívala ve trojicích bojovníků, kteří se plížili za sebou. Pouze první z nich měl zbraň (pušku, samopal, nebo alespoň pistoli), která byla přivázána na provázku, jehož druhý konec držel bojovník, který lezl za ním. Když první z nich v přestřelce padl, druhý si přitáhl jeho zbraň a konec provázku předal třetímu za sebou. Když Francouze v 60. letech nahradili ve Vietnamu Američané, měli bojovníci Vietkongu již zbraní dost a nemuseli uplatňovat taktiku trojic.

Úmyslné nepřímé vyzbrojování nepřítele předvedli Američané v Sýrii, kde cvičili a vyzbrojovali protivládní tzv. Svobodnou syrskou armádu (FSA), i když CIA dobře věděla, že FSA opakovaně ihned předává část dodávek zbraní nejprve Frontě an-Nusrá a dalším islamistickým milicím a později i vzniklému Islámskému státu. Skutečnou prioritou USA totiž nebyla deklarovaná porážka islamistů, ale svržení Asadova režimu za každou cenu.

Afghánistán splňuje znaky více způsobů vyzbrojování nepřítele. Talibán své zbraně buď dostal od Američanů v době minulé sovětské invaze (kalašnikovy jsou dodnes stále velice spolehlivou zbraní, stejně jako staré dobré rakety Stinger), nebo je ukořistil v boji během posledních 20 let, nebo je získal zahraničními dodávkami přes Pákistán. Nyní se také zdá, že Tálibán byl nově nepřímo vyzbrojen právě USA, a to zřejmě úmyslným ponecháním americké vojenské techniky na místě.