Je jistě zajímavý jeho názor na to, že žádná dichotomie mezi   idealistickým pojetím lidských práv (musíme je prosazovat vždy a všude, protože svoboda a lidská práva jsou neoddělitelné) a  realistickým (ničeho tím nedosáhneme jen poškozujeme vlastní zájmy) neexistuje: musíme prosazovat jak své hodnoty v něž věříme, tak i své vlastní zájmy.  To je sice krásná myšlenka, ale že to je výsostně a zcela idealistická diplomatická kvadratura kruhu, se mi zdá být zřejmá. 

Asi k tomu dospěl i autor, když v dalším textu nabízí řešení: odlišovat komu a co chceme sdělovat. „ Lidská práva ve světě bychom neměli podporovat schematicky, abstraktně a absolutně, ale vždy v konkrétním kontextu. Měli bychom dvě země, jejichž stav lidských práv je totožně neuspokojivý, i stejně kritizovat a zaujímat k nim a jejich režimům stejný postoj? Nikoli nutně. Jak bylo naznačeno, lidská práva lze zajistit pouze v kontextu politické společnosti, která je jejím příslušníkům garantuje. Měli bychom kritizovat a nutit ke zlepšování lidských práv politickou společnost, v níž jejich stav není dokonalý? Opět nikoli nutně. Záleží na tom, je-li z hlediska lidských práv dokonalejší režim realisticky možný. Řečeno jinak, zda v něm existují nějací liberální demokrati.“

S tím lze asi obecně souhlasit, i když přísné odlišení komu, kdy a co bude v konkrétní zahraniční politice asi obtížné. Ale v tom zásadnější problém nevidím.

Daleko závažnější omyl Romana Jocha však spatřuji v zásadním nepochopení stavu lidských práv v dnešním  světě,  resp. ve zcela nerealistickém lpění na  dichotomii tzv. přirozených a  „nepřirozených“ sociálních práv.

Roman Joch píše: „Nyní se budu věnovat otázce, která lidská práva prosazovat. Základní a skutečně podstatná lidská práva jsou osobní svobody, práva přirozená – právo na život, svoboda slova, politického projevu, tisku, náboženská svoboda, svoboda rodičů vychovávat děti podle svého přesvědčení či svoboda vlastnit legitimně získaný majetek a volně s ním disponovat. Naopak, takzvaná práva sociální jsou jen společenské konvence, politický konsensus a dohoda, co vše budou garantovat peníze získané zdaněním. Tato práva nejsou ani přirozená, ani objektivní, ale vždy daná konsensem a možnostmi – bohatstvím společnosti. Sociální práva mohou být velká jen jako produktivita společnosti. Jsou-li větší, produktivitu zadusí.“