To, co mne přimělo k tomuto zamyšlení se nad postavením Romů u nás, byly především texty S. Uhlové uveřejňované v Deníku Referendum, zaměřené na adoraci soužití Romů s majoritní společností. Zvláště ten poslední nazvaný „Dožít se toho, že se tu něco změní“. V její reportáži Romové řádně pracují, jsou ve své práci spokojeni a řádně se starají o své rodiny.

Problém je ale v něčem jiném: úvaha Saši Uhlové je, podle mého názoru, zatížena zela neodůvodněným očekáváním, že samotné uběhnutí času (aniž bychom cokoliv činili) povede k tomu, že se něco změní. Oba Romové vystupující v reportáži totiž očekávají, že se snad za dalších dvacet let situace změní a budou majoritní společností přijímáni jinak. Co by však takovou změnu mělo v budoucnu vyvolat, když v uplynulých dvaceti letech se nic k dobrému nezměnilo, se zde nedovíme. A je zřejmé, že ani autorka ani dva Romové, o kterých píše, žádnou představu o podmínkách budoucí změny nemají, ačkoliv některé problémy ve vlastní romské komunitě tuší. „Jak každej říká, my Cikáni říkáme, že práci nelze sehnat, tak moje zkušenost je jiná“, říká v reportáži jeden z nich a druhý, jak píše autorka „smutně dodává, že o Romech, kteří žijí na dávkách, ví. Střídavě je omlouvá, že třeba nemůžou sehnat práci, tak co mají dělat a střídavě se na ně zlobí, že se dost nesnaží. Každopádně je zřejmé, že on sám s tím nezmůže nic.“ Ale právě v oné poslední větě je uveden onen hlavní omyl: nikdo to udělat nemůže!

Kradoucí pražští taxikáři, „Rákosníci“ živící se kšeftováním s levným šuntem a s drogami, všude se roztahující Rusové, sudeťáci chtějící se zmocnit našich pohraničních hvozdů a příslušných nemovitostí, muslimové chtějící vraždit Evropany, sociální dávky zneužívající a byty devastující Romové, to vše jsou stereotypy, které se samozřejmě negativně a často bolestně dotýkají těch, kteří se takto nechovají. Ale současně je zjevné, že nespadly jen tak „z nebe“. Jakkoliv jde o obecně nepřijatelné předsudky, je v nich obsaženo jisté procento obecné zkušenosti nejen konkrétních lidí, ale i obcí a dalších komunit, k čemuž stačí nahlédnout do statistiky zadržených pěstitelů marihuany, navštívit Chánov nebo hotel Luník, projít se po pražském „zlatém kříži“ nebo sledovat zprávy z Blízkého východu.

Náprava tohoto společenské vědomí zatěžujícího stavu ovšem nespočívá v tom, že tyto zkušenosti budeme popírat, ale v tom, že tyto zkušenost budou v obecném povědomí nahrazeny pozitivním přesvědčením se o skutečném, tedy jiném stavu věcí. Asi tak jako dnes již v rakouských obchodech nevisí nápisy „Češi zde nekraďte“, jak tomu bylo na počátku devadesátých let. O změnu se musí postarat ne ti, kteří si to myslí, ale ti, kteří takto nekonají.