V rámci těchto aktivit navštívila delegace VEU v květnu Ukrajinu a její autonomní oblast Krym, a nyní v září Arménii.  Východnímu partnerství se věnovalo jako jednomu z hlavních témat i poslední zasedání předsedů evropských výborů parlamentních komor zemí Visegrádské skupiny V4 (Polsko, Slovensko, Maďarsko a ČR) na začátku září v Gdaňsku. Není bez zajímavosti, že původní myšlenku Švédska a Polska na vytvoření Společné politiky sousedství přivedlo do reálné podoby Východního partnerství právě předsednictví ČR v Evropské radě v roce 2009. Programu Východního partnerství se účastní Arménie, Ázerbajdžán, Bělorusko, Gruzie, Moldávie a Ukrajina a jeho hlavním cílem je přiblížení těchto zemí EU a postupné dosažení evropských standardů ve všech sférách života společnosti, včetně úzké a všestranné spolupráce s EU a jejími členskými zeměmi.

Členové delegace VEU absolvovali v Jerevanu značně rozsáhlou sérii jednání na různých úrovních. Jenom prostý výčet ústavních činitelů, politiků, akademiků, parlamentních a akademických orgánů je dost obsáhlý: předseda vlády, předseda Národního shromáždění, místopředseda NS (arménský parlament je jednokomorový), kancléř prezidenta republiky, Výbor pro evropskou integraci NS, Zahraniční výbor NS, Ministerstvo zahraničí, rektor Jerevanské státní univerzity (spolupracují s naší Karlovou univerzitou a univerzitou Tomáše Bati ve Zlíně), Centrum evropských studií Jerevanské státní univerzity. Vedle standardních bodů, které se otevírají a řeší při každé obdobné zahraniční pracovní cestě, se většina všech těchto setkání a jednání točila kolem tří hlavních témat. Tím prvním bylo hromadné násilí na arménském obyvatelstvu na počátku minulého století, druhým pak konflikt s Ázerbajdžánem o Náhorní Karabach, a tím nejaktuálnějším společné prohlášení arménského a ruského prezidenta o přistoupení Arménie k Celní unii.

Původní tzv. Velká Arménie byla rozsáhlý státní útvar, který měl v regionu z řady důvodů nepřátele. Jedním z nich byla tehdejší Osmanská říše. Výsledkem tohoto nepřátelství byla smrt cca 1,5 milionu Arménů. Dodnes se vedou ostré spory o tom, zda to byla či nebyla genocida. Kolik bylo ve skutečnosti mrtvých na straně Arménů, kolik na straně Turků. V Jerevanu stojí Památník arménské genocidy a naše delegace se zúčastnila pietního aktu uctění památky všech nevinných civilních obětí tohoto běsnění, ze kterého možná čerpal inspiraci Hitler. Téma této tragedie v průběhu první světové války je velmi složité a stále značně citlivé. Dodnes je neprostupná hranice mezi Arménií a Tureckem, dodnes jsou vznášeny především ze strany příslušníků arménské diaspory územní a reparační nároky. Dnešní Turecko ale není tehdejší Osmanskou říší a přímá hrozba z jeho strany Arménii asi již nehrozí. Blokáda hranic má spíše příčinu ve sporu o Náhorní Karabach a v závislosti Turecka na ropě a plynu z Ázerbájdžánu. Je těžké zapomenout na dávné křivdy a oprostit se od jejich zátěže v současnosti i do budoucna, i když od nich uplynulo jedno století. Každý národ, který toto postihlo, se s tím ale musí vyrovnat po svém, aby mohl jít dopředu.

Také druhé téma má své historické kořeny a není jednoduché je komplexně a objektivně interpretovat. O Náhorní Karabach (NK) vedly spor Arménie a Ázerbajdžán od 20-tých let minulého století a i když se jednalo o „přátelské“ svazové republiky, musel být relativní klid v této oblasti zajišťován ruskými vojsky.

Po vyhlášení nezávislosti Arménie a Ázerbájdžánu se mezi těmito zeměmi znovu rozhořel ozbrojený konflikt. Arménie obsadila vojensky území Náhorního Karabachu (většinově obyvatelstvo arménské národnosti) včetně 15 % území Ázerbajdžánu, aby územně propojila NK s Arménií (tzv. nárazníkové pásmo), a vyhlásila nezávislost NK, kterou ale doposud uznalo jenom několik zemí. V současné době se snaží o mírové vyřešení tohoto vleklého konfliktu tzv. Minská skupina (USA, Francie, Rusko) a tato krizová a nebezpečná oblast je trvale monitorována šestičlennou misí OBSE. S jedním z jejích členů – Čechem, jsme měli možnost se setkat a krátce pohovořit. K NK se vedle vlastního konfliktu pojí i některé relativně samostatné známé kauzy – masakr několika stovek ázerbájdžánských civilistů v Chodžale v roce 1992 a vražda arménského důstojníka v Budapešti 2004 (tzv. případ Safarov). Postoj některých našich činitelů a parlamentních orgánů k těmto kauzám ovlivnil i vtahy mezi ČR a Arménií. Opět velice komplikované téma, které by si zasloužilo věnovat se mu samostatně.