Problém Šumavy také není v tom, zda máme či budeme mít nějaký zákon o tomto národním parku. Problém Šumavy spočívá v tom, že se neumíme (či nechceme) postavit čelem k tomu, zda v tomto přírodně a klimaticky unikátním středoevropském prostoru na rozhraní tří zemí chceme či nechceme národní park. Skutečný národní park, žádnou prázdnou slupku sloužící jen jako marketingová značka a cesta k různým dotacím.

Jestli jej nechceme, řekněme to přímo a chovejme se tu jako kdekoli jinde, kde ochrana přírody a ekosystémů není prioritou. Budeme mít k tomu naprosto stejné podmínky, jako jakékoli jiné sídlo ve „vnitrozemí“. Pakliže tu ale národní park chceme, smiřme se s tím, že právě ochrana přírody a krajiny, důsledná ochrana přírodních ekosystémů s vyloučením vlivů člověka bude tou hlavní prioritou. Přijměme pozitiva, ale i negativa, která tato skutečnost přináší. Já osobně jsem pro tu druhou alternativu.

Naše nabubřelost chovat se vždy a všude jako neomezení páni tvorstva, kteří vše ví a znají, nezná mezí. Je to cesta, která nevede dopředu, ale může nás vrátit hodně a hodně nazpět. Tím spíše, že lidstvo stojí před celou řadou nevyřešených otázek, na které ne vždy úspěšně hledá tu správnou odpověď. A ty odpovědi nenalezneme, pokud nenecháme čas a prostor těm a tomu, co tu bylo dávno před námi a co zná na tyto otázky odpovědi. Chceme-li skutečně pochopit proč a jak se mění svět okolo nás (což někdy nazýváme klimatickou změnou, jindy třeba zase jinak), odpověď znají přírodní ekosystémy, protože vše již tu někdy bylo, jenom my jsme u toho nebyli. Stačí je jen sledovat a snažit se pochopit, co nám chtějí sdělit.