V prvé řadě si musíme uvědomit zásadní fakt: všichni lidé, kteří ilegálně překročí hranice naší vlasti, nejsou uprchlíci. Pouze nízké procento z nich skutečně prchá před válkou nebo politickým útlakem například ze Sýrie, Iráku, Čečenska či nám bližší Ukrajiny. V různých částech těchto zemí skutečně zuří ozbrojený konflikt a lidi, jež z nich utíkají, můžeme opravdu nazývat uprchlíky.

Na druhou stranu zde máme mnohem větší skupinu lidí, která k nám či do států sousedních přichází pouze s vidinou „lepšího života“. Mnohdy o Evropě slyšeli pouze velice pěkné pohádky a naprosto neví, jak se v jednotlivých zemích žije. Protože zájmy této skupiny jsou zcela ekonomického charakteru, nazývejme dané lidi ekonomickými migranty. A ačkoliv naše média či mnohé parlamentní strany a jejich (ne)ziskovky nerozlišují mezi uprchlíkem a ekonomickým migrantem, v reálně světe panují rozdíly velké, a to s sebou nese i zcela zásadní dopad.

Uprchlíci, kteří jsou zadržení našimi bezpečnostními sbory a požádají u nás o azyl, nechť projdou klasickým azylovým řízením a ukáže se, zda si azyl podle mezinárodního práva opravdu zaslouží. Pokud se stane, že nesplní podmínky pro udělení azylu, pak ať je vláda navrátí do jejich původní vlasti. Pravý uprchlík tj. uprchlík utíkající před válkou či politickým režimem vždy projde, ekonomický migrant např. z Kosova či Senegalu se vrátí do své vlasti. Někteří uprchlíci však i přes jasný nárok na udělení azylu nechtějí žít v České republice, ale většinou míří do Německa. Pak se musí naše vláda dohodnout s Berlínem na tom, že od nás tyto lidi převezme a zaručí jim patřičnou ochranu. V tomto bodě už se jistá snaha vyvíjí.