Dobré ráno, ctěný pane předsedo, ctěný pane ministře, ctěné kolegyně, ctění kolegové, 

protože jsme, řekněme, byli včera přerušeni tou milou událostí, setkáním s emeritními senátory, tak si dovolím jenom na úvod připomenout ta nadějná slova, která pronesl kolega Petr Vícha. O příspěvku, který zde budu přednášet, řekl, že zde přednesu pravdu, se kterou on souhlasí, akorát není takový optimista jako já. Z tohoto hlediska vnímejte tedy má slova. 

Chtěl bych ještě k Petru Víchovi říci, že jeho pohled, ten pesimistický, je pohled ze strany zodpovědného, lokálního politika, který nerozprodal bytový fond, a s tím bytovým fondem, který má, pracuje sociálně. Při srovnání s naprostou většinou obcí, ale jde žel o výjimku. Na úrovni státu se problematika bydlení lidí v bytové nouzi neřeší systémově desítky let. Tedy, pardon, řeší se... Řeší se tím, že se do toho řešení dávají ročně panem ministrem zmíněné více než 4 miliardy korun, že tedy se bohužel stát pak už nestará o to, u koho ty peníze skončí a zda skutečně pomáhají bytovou nouzi eliminovat. 

Všichni víme, že nepomáhají, protože jinak bychom tady nestáli a nehledali pro ten problém řešení. Naopak, zvláště my senátoři z chudších regionů vidíme, kam tento alibistický přístup rozhazování sociálních dávek dospěl. Má lví zásluhu na tom, jakým způsobem se rozmohl obchod s chudobou, jak tedy se rozrostly vyloučené lokality, a má také lví podíl na tom, že se mimořádně koncentrují chudí v těch nejchudších regionech. Já tady znovu uvedu pro lustraci statistický údaj, který jsem zde říkal, když jsme jednali o superdávce.