Žil jsem několik let v jedné malé příhraniční obci se dvěma sty padesáti obyvateli. Před rokem 1989 tam byla základní škola, praktický lékař, obchod, sportovní klub, hospoda, dopravní autobusová dostupnost od pěti hodin ráno, do půl dvanácté do večera, malá pohraniční vojenská posádka, plná zaměstnanost převážně ve státním statku, v armádě, v lesní školce a v lese. Jezdila tam ještě pojízdná knihovna, a také pojízdná prodejna smíšeného zboží.

Teď je tam jenom hospoda a sportovní klub, autobus jezdí pouze třikrát denně a poslední jede v osmnáct hodin. Když musí jet nemocný občan k doktoru, tak jede do města v sedm hodin ráno školním autobusem, a nejbližší spoj nazpět mu jede až ve čtrnáct hodin. Cizinec zde skoupil zemědělské pozemky a louky, roste na nich pouze tráva, kterou nechá dvakrát do roka posekat nasmlouvanou externí firmou, a bere za to pro sebe vysoké dotace. Nezaměstnanost je šedesát procent, mladí odcházejí do měst.