Americký román Kmotr o podsvětí, korupci a důsledcích velké prohibice ve třicátých letech minulého století v USA, zná skoro každý (teda určitě každý mého věku :- ))). A aby ne. Takový nárůst zločinnosti, propojení podsvětí s mocí výkonnou a zbohatnutí malé skupiny lidí více méně „přes noc“ zatím snad v dějinách naší civilizace neměl obdoby. A přitom k prohibici vedly výhradně bohulibé cíle. Kdo by nesouhlasil s tím, že je nutné snížit spotřebu alkoholu, která způsobuje zdravotní problémy, rozvrací rodinný život a je zdrojem zla. Očekávalo se, že Američané díky zákazu přestanou pít a začnou ušetřené peníze utrácet jinde. Nic z toho se ale nestalo. Zvýšila se nezaměstnanost, vzrostla rapidně spotřeba alkoholu a období prohibice se stalo zlatým věkem zločinu.

Proč o tom všem ale píšu. Protože mám pocit, že jsme velmi blízko opakovat chyby, které téměř přesně před sto lety odstartovaly rozkvět mafie, vznik korupce i nedodržování pravidel vyvolenými. Jakékoli sociální inženýrství, respektive nepokorné a vzpurné znásilňování přirozeného běhu věcí, nikdy v historii nefungovalo.

Představa, že je zodpovědností státu restrikcemi, regulacemi, zákazy a destrukcí osobních svobod nastolit zelenou dohodu, povýšit experty všeho druhu nad právo, vymáhat mezikulturní solidaritu, genderovou rovnost či předefinovat pojem rodiny, tak tahle představa již byla v minulosti v různých modifikacích u nás, i u mnoha našich evropských sousedů, realizována se zcela katastrofálními dopady. Důvodem, proč to nikdy nefungovalo a fungovat nebude, je fakt, že jí schází spontánnost.