Vážení pamětníci pochodu studentů, dámy a pánové,

tak jako každý rok, i letos jsme se tu sešli, abychom si připomněli pochod studentů za svobodu a demokracii. 25. února 1948, kdy se definitivně, a jak se ukázalo, na dlouhá temná desetiletí, prodrali k moci komunisté, se studenti pražských vysokých, ale i středních škol, rozhodli vyjádřit podporu svému prezidentovi Benešovi a chtěli rovněž vyjádřit nesouhlas se způsobem, jakým se komunisté chopili moci. Naivně věřili, že i za komunistů budou platit demokratická pravidla, respekt k názoru jiného, obyčejná úcta k člověku.

Hned tady, v místech, kde stojíme, dali komunisté jasně najevo, že totalita nectí pravidla, nectí respekt k jinému názoru. Dnes mám obavu, že si postupně zvykáme na podobný model. U moci, alespoň formálně, nejsou komunisté, stále máme, alespoň formálně, demokratická pravidla, demokratické volby a pořád ještě jsou média, která lze označit za nezávislá a svobodná. Slyšíte hrůzu z mých slov? Po čtyřiceti letech komunistické totality a po třiceti letech od pádu komunistických režimů ve střední Evropě vás opět utěšuji, že ještě není tak zle, aby nemohlo být hůř. Je to špatný výsledek oněch třiceti let svobody.