Dneska jsem předal ministerstvo zahraničí do nových rukou. Musím uznat, že to pro mě od dubna byla obrovská zkušenost a jízda, na kterou hned tak nezapomenu! A bylo mi ctí. Pokud budete mít trochu času, věnujte ho, prosím, dnešnímu postu, i když je trochu delší.

Každý den jsem pracoval na tom, abychom vedli českou zahraniční politiku správným směrem, abychom hájili české národní zájmy v zahraničí, abychom po světě šířili dobré jméno naší země, a aby Česká republika i naši lidé a firmy měly ve světě silnou pozici a hlas, který je slyšet. Vždycky jsem si přál, aby byl tento hlas naší země jednotný, proto jsem často jednal s prezidentem, předsedou vlády, opozicí i s šéfy obou komor Parlamentu ČR. Dělal jsem maximum a troufám si říct, že se nemám za co stydět.

Nastupoval jsem do rozjetého vlaku a v nelehké době - a mnohými rovnou kritizován. Zahraniční politiku jsem se nejdřív snažil především uklidnit. Musel jsem ještě před nástupem řešit Vrbětickou kauzu. Výbuch na našem území, který stál lidské životy a způsobily ho ruské tajné služby. Vláda nemohla jednat jinak než rázně. Nejdříve bylo vyhoštěno 18 špiónů na ruské ambasádě v Praze. Rusko ale pak vyhostilo přes 20 našich diplomatů, lidí, kteří nic neudělali a jen hájili naše zájmy. Postupovali jsme s rozvahou. Předvolal jsem si ruského velvyslance a jasně jsem mu řekl, že se buď naši diplomaté budou moci vrátit na ambasádu v Moskvě, a nebo srovnám počty našich ambasád. Ruská vláda se rozhodla a já splnil svůj slib a srovnal jsem počty českých a ruských diplomatů.

Mimochodem toto byl krok, po kterém volaly bezpečnostní složky dlouhá léta, ale předchozí vlády se k tomu neodhodlaly. Vše jsme pečlivě diskutovali uvnitř vlády a s prezidentem republiky. Jsem rád, že jsme postupovali rázně, ale zároveň s rozvahou a nehystericky. Což například dokazuje, že zatímco naši diplomaté a jejich partneři a děti měli na opuštěni ambasády jen 24 hodin, Rusko na stažení svých diplomatů dostalo přes jeden měsíc. Jako ministra zahraničí mě samozřejmě netěšilo, že se česko-ruské vztahy takto zhoršily, ale museli jsme zareagovat na Vrbětice a postupovali jsme správně.

Na co asi nikdy nezapomenu je Izrael jen krátce po dopadu raket vypálených z Pásma Gazy. Doteď se mi svírá žaludek, jako bych tam znovu stál. Fotky z těch míst vypadají jako kulisy z filmových ateliérů, ale tohle byla bohužel realita. Bylo důležité vyrazit na místo, podpořit našeho klíčového spojence Izrael a jednat. Pravdou je, že i v tak těžké situaci jsem si tam připadal jako mezi přáteli.