Jde mi o vyšší zásady. Řekněme klidně mravní principy. Dobře. Nemá se lhát, ale platí to vždycky? Známe třeba milosrdnou lež. I laskavou. To, co nesnášíme, je podlá lež. Lež, která sleduje jen vlastní prospěch a dokáže ublížit. 

Vypadá to, jako bychom žili ve společnosti, kde je většina frustrovaná nějakou křivdou, která by jí dávala právo k odplatě stejnou mincí. Právo k nerespektování jakýchkoli pravidel. Nesouhlasím s tvrzením, že to je převážně záležitost mladé generace. Vždycky se kritizovala nastupující generace. Jen se podívejte do starých knížek. Stále stejné povzdechy nad mladými, jak se střídaly generace za sebou.

Krást se nemá. Jenomže vždycky se kradlo. Je špatné, když se krádež stane běžnou normou chování. Otřesné ale je, pokud jsou okrádáni staří, bezmocní. Jeden z mravních principů je chránit slabší. Děláme to? Ne příliš. Raději poklonkujeme silným – třeba budou v dobrém rozmaru a něčím nás odmění. 

Všude musíte předkládat výpis z trestního rejstříku. Neexistuje ovšem žádný výpis z morálního rejstříku. Máme tedy na požadavek morálky rezignovat? Vždyť nemá žádný praktický význam. Zaměstnání nemůže dostat především ten, kdo je tak nešikovný, že ho dopadli. Špatný morální profil zdaleka takové důsledky nemá.