Česká televize má řádově stovky pořadů. Některé jsou sledované více, některé méně. To je jasné. O jejich tvorbě, obsahu, zařazení či rušení má rozhodovat vedení údajně veřejnoprávní instituce. Tak, jako na ministerstvu podřízený neurčuje, že tento odbor se ruší, toto dělat nebudeme či budeme. O privátních firmách ani nemá cenu mluvit.

Optikou debaty o zmíněném pořadu se vracíme ke kardinální otázce. Kdo Českou televizi (i Český rozhlas) opravdu vlastní? V roce 2000 při takzvané televizní krizi, plné spacáků těch správných a hodnotových politiků, mi přišla definice z úst Karla Schwarzenberga směšná. „Česká televize patří těm, kdo v ní pracují,“ prohlásil. S odstupem 24 let inspirace jejích zaměstnanců si to ale myslí stále více z nich. Představa o vykonávání jakéhosi dobra za miliardy daňových poplatníků zcela zatemnila jejich mozky a práci. Přitom i veřejnoprávnost má být o pravidlech, zákonech či systému nadřízených a podřízených. Tak jako všude ve společnosti.