Na existenci zvláštního svátku jara „Májové slavnosti“ se přišlo náhodou při seznamování se s historií Malostranského hřbitova. Začaly se slavit v roce 1807 a skončily v druhé polovině 20. století. Součástí Májových slavností, probíhajících v 19. století, bylo pravidelné vydávání letáčků pro návštěvníky s nábožensko-filozofickými texty. Zakladatel Májových slavností pan Václav Veĺeba je sám psal a doplňoval i jednoduchými kresbičkami. Třináctý ročník Májových slavností na Malostranském hřbitově tradičně zahájil projevem radní JUDr. Petr Lachnit:

Vážené dámy, vážení pánové, vážení hosté,

bývalo kdysi častým zvykem shromažďovat se u významných budov u příležitosti výročí jejich stavby, otevření nebo zahájení činnosti. Protože jak budovy, tak i hřbitovy mají své osudy. Své doby slávy, doby zapomnění, doby chátrání i doby obnovy. Ty významnější mají svého genia loci. Svého genia loci má bezpochyby i Malostranský hřbitov. Nevelký, ale bez něj si panorama Bertramky už asi nedovedeme představit.

Jsou budovy i hřbitovy honosné i skromné, krásné i ošklivé. To proto, že je stavěli lidé. Lidé jim také vdechli život. Lidé to byli, kdo jim určil jejich osud. Jinak na vás bude působit věznice, jinak nemocnice, jinak významný úřad. Jinak by měl působit hřbitov. To neznamená, že třeba objekt věznice musí mít ošklivou architekturu. Jsou to zase lidé, kteří mu účelem využití dali pochmurný ráz. V historii lidstva se mnohokrát stalo, že klášter přestal sloužit vzdělání a nastěhovali se do něj vojáci nebo vězni, staří osamělí lidé nebo nemocní. Známe i sportovní stadiony, které se změnily ve vězení, v koncentrační tábory. Nezměnila se architektura, změnilo se využití, a tím i atmosféra stavby.

Malostranský hřbitov je jednoduchý. Nemá ambice stát se symbolem moci. Možná proto je tak snadné vytvořit si k němu téměř přátelský vztah. Je laskavý, milý a skromný. Rádi na něj chodíme. Nejen pro nádherná sochařská díla. Hlavně pro lidskou útěchu, pro to lepší v člověku.

Psali jsme:

Lachnit: Výlet s tajenkou Prokopským údolím potěší seniory i jejich vnoučky

Lachnit: Umírali bez nenávisti, protože věřili, že jejich oběť není zbytečná

Lachnit: Fotokoláže Jitky Dosoudilové v galerii Konírna v Raudnitzově domě

Lachnit (ANO): Nepoložili životy za politické hrátky, ale za ideály – spravedlnost a svobodu

Líbil se Vám tento článek?

Nezávislost naší redakce můžete podpořit peněžitým darem v jakékoliv výši bankovním převodem na účet:

123 - 4175230287/0100

QR kód obsahuje údaje k platbě, výši částky si určete sami.

Redakci PL můžete podpořit i zakoupením předplatného. Předplatitelům nezobrazujeme reklamy.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.