Druhá světová válka skončila v roce 1946, když na infarkt zemřel milovaný vůdce Adolf Hitler. Válčící strany uzavřely mírovou smlouvu a smlouvu o spojenectví proti Sovětskému svazu a nástupce führera Karl Dönitz po zralé úvaze se svými novými spojenci usoudil, že uřídit Velkoněmeckou říši, navíc napůl zničenou válečnými útrapami, je nad jeho síly. Do roku 1950, kdy v Německu byly opět svobodné volby a vůdce Dönitz odešel do ústraní, byla opět svobodná takřka celá Evropa, a vlastně se navrátila do předválečných hranic. V Německu byla obnovena demokracie a lidem navrácena veškerá občanská práva.

Vše, co se týkalo zločinů nacistické ideologie, bylo postaveno mimo zákon, bylo odsouzeno několik vysokých pohlavárů - hlavně za holocaust, kdy nejvyšší tresty si odnesli hlavně vedoucí koncentračních táborů. Ovšem ti, kteří tata zvěrstva nařizovali, zůstali v bezpečí, i díky tomu, že dokázali velmi snadno a i nečekaně zbohatnout, a vlastně ihned po válce začali pracovat ve prospěch všech - měli firmy, které zaměstnávaly tisíce lidí, ekonomika vzrůstala, jen politického dění se nemohli zúčastnit - zákon, vydaný v roce 1953, jim to za jejich účast ve válečných aktivitách znemožňoval. NSDAP sice byla postavena mimo zákon, ale našla právní kličku (lehce pozměnila svůj název a ostentativně se distancovala od válečných hrůz) a dokonce někteří mladší členové byli opět členy Reichstagu. Sice s nimi nikdo moc nespolupracoval, ale byli tam, to bylo důležité. Semtam se sice našel rýpal, který upozorňoval, že to není v pořádku, mlel cosi o paměti a co je vlastně ta svoboda, ale našlo se jen málo těch, kteří by takové šílence poslouchal. Ekonomika rostla, a stačilo jen pár let, aby se celá Evropa z války vzpamatovala. Ano, stalo se, že občas někdo nemohl najít práci, že se našlo i pár těch, co se na prosperitě dokázal chytře "napakovat", dokonce pár takových bylo odsouzeno, ale nikoho to nijak nevzrušovalo, pokud měl sám na chleba a střechu nad hlavou, a co je hlavní - nedotýkalo se ho to samotného.

V roce 1956, deset let po skončení války, ale přišla krize - a situace se zvolna měnila. A lidé přestávali pomalu věřit tomu, že před válkou bylo tak zle. Měli přece zajištěnou práci, sociální jistoty, no že se sem tam nějaké bezpráví stalo, no, kdo není neomylný, že ... Bývalí i současní nacionalisté pomalu začali vystrkovat růžky, a nejen oni. Objevovala se nová a nová politická hnutí, která nabízela spasitelské nápady, s menším či větším úspěchem.