První 28. říjen prezidenta Petra Pavla si skoro všichni pochvalovali s poukazem na trapné a nedůstojné chování a excesy jeho předchůdce Miloše Zemana. Hradčanská "idylka" ale přece jen nabízí několik podnětů k zamyšlení.

Projev – ze současné české politické scény, prezidenta nevyjímaje, není nikdo schopen reflektovat současný svět. Všichni se zuby nehty drží rutiny, ustavené v Česku v devadesátých letech minulého století. Všichni klábosí o nových směrech vzdělanostní společnosti, ale stát a obce fatálně selhaly při prosté rutině zajistit pro dospívající generaci dostatek míst na středních školách.

Z úst prezidenta zazněla výzva k optimismu, více sebevědomí, s tím, že na to máme. Opravdu máme? Do profesního života přichází mladá generace, z níž část má vážné problémy s českým pravopisem, není schopná efektivní komunikace se svým okolím, při řešení technických problémů bezvýhradně spoléhá na to, co jim vypadne z počítače.