Když jsem se dost výrazným způsobem vložil do zákona o narovnání vztahu mezi státem a církví, očekával jsem, že zbavena finanční závislosti na státu, se katolická církev postupně stane pro českou společnost důstojnou oporou všude, kde jí lidé budou potřebovat. Očekával jsem, že se stane oporou a podporovatelem skomírající etiky, že bude nabízet širší perspektivu života, než jen materiální přežívání, že bude výrazným pilířem české vzdělanosti a kultury. Bohužel, ne, že by se něco z toho nedělo, ale děje se toho ze strany katolické církve žalostně málo.

Oznámení o jmenování Jana Graubnera pražským arcibiskupem ukazuje na tápání a náznak, že hledání se nepodařilo. Graubner podle pravidel už za rok bude muset podat do Vatikánu papežovi rezignaci z důvodu dovršení věku 75 let. Asi bude následovat další několikaleté provizorium, jako bylo končící čtyřleté prodlužování mandátu Dominika Duky.

Česká katolická církev se nachází v krizi a ztrácí náklonnost obyvatelstva právě v době, kdy se takříkajíc láme chleba nad naší další budoucností. Zatímco světoví myslitelé už se blíží k pochopení, kudy by se měla cesta k překonání vnitřní krize euroatlantické civilizace ubírat, naši hodnostáři se mezi sebou hádají, porušují základní pravidlo svého vztahu ke světské moci a lidem se tudíž ani nenamáhají pomoci chápat nynější svět a ukazovat cesty do budoucnosti.