O co šlo před Sněmovnou: minulý týden se vedle Ukrajiny nesl ve znamení diskuze, k čemu sloužily a jestli jsou na demonstraci přijatelné šibenice. 

Podle policie nikdo zákon neporušil. Sotva si lze představit větší symboliku vyhrožování, než šibenice s oprátkami. Organizátoři "samozřejmě" za nic nemohli. A tak se zdálo, že tím vše skončilo. Ale jak se říká, s jídlem roste chuť. Všichni provokatéři, když nejsou zastaveni hned, svoji agresivitu stupňují. A tak se i stalo. Ve snaze ještě více rozdmýchat vlnu protestů a nenávisti, zveřejnili adresy zákonodárců, kteří hlasovali pro pandemický zákon. A to už se rozsvítilo více lidem. Že se politikům nadává a vyhrožuje, to si nás už zažila celá řada. Ale ponoukání k agresivitě před domy rodinných příslušníků, to tu ještě nebylo. A minimálně ve dvou případech nezůstalo jen u výzev. Paradoxní na tom je, že plnou hubu svobody mají ti, kterým o žádnou svobodu nejde. Už jen prostý fakt, že o svobodě nemůže mluvit ten, kdo svobodu jiným upírá. A to se prokazatelně stalo už tím, že před parlament dovalili nejen šibenice, ale jakási fanatička mávala i maketou zbraně a demonstranty "omylem" poslali říci to od plic politikům před jejich domovy. "Ti, kteří druhým odpírají jejich svobodu, nezaslouží si ji ani sami pro sebe a pod spravedlivým Bohem jim nebude ponechána", napsal v roce 1859 Abraham Lincoln v dopise Henrymu Piersovi. Nemyslím si, že je v tomto případě možné čekat na Boží mlýny. Řvoucímu davu před Sněmovnou nešlo o podnikatele, o hospodské, o omezování svobody v souvislosti s covidem. To jen trochu soudnému pozorovateli muselo být poměrně záhy jasné. A ještě jasnější muselo být všechno poté, když se ukázalo, kde že to hlavní činitel hnutí podniká. A asi nepřekvapí, že najednou tady máme stanovisko k Ukrajině, které až příliš dýchá Kremlem.