Naposledy svými výroky o inkluzi, tedy začleňování handicapovaných mezi nehandicapované. Cituji: „ Nejsem zastáncem názoru, že by děti, které jsou určitým způsobem handicapovány, měly být umísťovány do tříd s nehandicapovými žáky, protože je to neštěstí pro oba. Opakuji neštěstí pro oba, že? Mohl bych to samozřejmě rozvádět, mohl bych mluvit o šikaně, mohl bych mluvit o tom, že rychlost kolony je určena rychlostí nejpomalejšího vozidla, takže učitelé se nemohou věnovat těm, řekněme talentovaným dětem. …..“. Závěrem svého objevného sdělení se samozřejmě neopomněl opřít do pražské kavárny, která to tak určitě nenechá.

V éře socialismu se jinakost netrpěla. Kdo vybočoval z řady, ať už z důvodů názorových, zdravotních či jiných, byl nemilosrdně zaškatulkován. Tak jen omezený počet lidí věděl o postižených, charita se netrpěla, žili jsme přece v blahobytu, nebo už jsme mu alespoň klepali na dveře. Část společnosti se po roce 89 ošívala, když najednou na ulici začala potkávat postižené. Řada z nich byla už na první pohled jiná. Společnost nezvyklá na tento nový fenomén se jen postupně učila s tím vyrovnávat. Musím říci, že velice dobře.

Vzpomínám si, jak v první polovině sedmdesátých let začali soudruzi pokusně vybírat žáky do tzv. výběrových tříd už na druhém stupni tehdejší ZDŠ (pro mladší ročníky Základní devítiletá škola, druhý stupeň, lidově označovaný jako měšťanka, byl od šesté třídy). Následně od pokusů soudruzi ustoupili. Nešlo o hledisko zdravý – postižený, ti byli ve zcela jiných ústavech. Šlo o to, aby méně nadaní nebrzdili ty chytré. Často jsem si kladl od té doby otázku, jestli to bylo dobře? O řadu let později jsem měl možnost provádět po jedné památce děti extrémně nadané z tzv. Menzy. Tedy další vybranou komunitu. A otázka vytváření selektivních společenství se mně opět vrátila.

Málokdo žije v takovém skleníku, aby se v životě dříve či později nesetkal s lidmi, kteří jsou chudší, kteří jsou méně kultivovaní, méně vzdělaní, více postižení, starší… Jestliže se člověk od mládí, už ve škole, pohybuje v jistém modelu blízkém přirozené společnosti, určitě si v životě ušetří řadu traumat, řadu přešlapů.