Protože jen ve volebním systému tohoto typu mohou voliči doufat ve skutečnou změnu. Kdyby po volbě prezidenta následovala ve Státech koaliční vyjednávání, rozmělnění programu dohodami s ideovým protivníkem, co by nakonec zbylo? Nic. Jestli dnes Donaldu Trumpovi nevěříme, pak je to nedůvěra v to, že naplní své sliby, že dostojí razanci, jakou nabízel v kampani. Kdyby byl nucen sestavovat koaliční vládu, nebyla by to nedůvěra, byla by to jistota, že se všechna ta naděje vypaří jako sníh v letním vedru. Byl by to přesně ten pocit "stejně se nic nezmění", ten známý pocit beznaděje, jaký cítí voliči u nás.

Cítíme větší naději ve změnu, která přijde zvenčí, třeba i zpoza oceánu, než důvěru ve změnu, již bychom si sami odhlasovali. Vlastně to není pocit. Je to zkušenost. "Stejně se nic nezmění," zní trpká pravdivá zkušenost voliče z celé demokratické éry této země. Tak to opravdu je.

Konstrukce převodových pák, měnící hlasy ve volbách na pohyb kormidlem, řídícím změny kurzu naší země, je od začátku chybná. Je deformovaná strachem a nechutí svých elitářských, socialistickým režimem poznamenaných tvůrců z počátku devadesátých let z vůle lidu. Řada z nich to nepokrytě říká dodnes - lid podle nich nesmí rozhodovat o podstatných věcech, nejlépe, když nebude rozhodovat vůbec. Proto vytvořili systém, v němž sice lid formálně vůli projeví, ta je však vzápětí rozmazána, rozředěna a nakonec neutralizována tak, aby z ní nezůstalo nic. Koalice je úspěšně sestavena. Co je měřítkem úspěchu? Přece "nic se nezmění".