Byť se říká, že slibem nezarmoutíš a že slíbit se dá všechno, většina počátků ve společenství lidí začíná nějakým slibem. Jak vážně jej dotyčný v danou chvíli myslí, neví většinou ani on sám. Zvláště pak, když něco slibuje poprvé. Slibovat třeba již počtvrté slib manželský se potom zdá pro okolí úsměvné. Podobné je to i se slibem poslaneckým. Asi mi nepřísluší polemizovat nad tím, kolik nových kolegů se s ním obeznámilo před samotným aktem, který posléze stvrdili svým podpisem. Ale našla se i skupina takových, kteří toto činili již po několikáté. Proto jsem přesvědčen, že zcela chápou obsah slov v něm obsažených. Tedy že svůj mandát  budou vykonávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Jak si tedy mám ale vysvětlit tu skutečnost, že mnoho z nich , vykonávající daný mandát  minimálně opakovaně neustále vypočítávalo, jak velkou skupinu voličů zastupují a koho že to vlastně před kým míní bránit.

A to samozřejmě v zájmu svých voličů a pod anonymitou černých obleků s výrazem tváře nechtě odkrývajícím skutečné charaktery. Prý tu sedí strany demokratické a ty druhé, či dokonce jsou zde nelidé, nějací antihumanisté.  V tomto ohledu aktivně řečnili zvláště představitelé ”demokratického bloku”, a to s podivem nejaktivněji pánové Bartošek, Bělobrádek a Jurečka, zřejmě ve svém souboji o přízeň budoucích  delegátů sjezdu KDU-ČSL za zdárného sekundování poslanců Kalouska a Stanjury, kterým už asi nejde o stranické bydlo,  ale možná jen o ego.