Pod dojmem hrůz 1. světové války vznikla snaha o vytvoření mezinárodní organizace postavené na základech, které shrnul Woodrow Wilson. Oznámil Evropanům, že mezinárodní systém bude napříště založen na etnickém sebeurčení a nikoli na rovnováze moci a že jejich bezpečnost by neměla záviset na vojenských aliancích, ale na kolektivní bezpečnosti. Také jejich diplomacie by neměla být napříště založena na tajném vyjednávání odborníků, nýbrž na otevřených dohodách, k nimž se dospěje otevřenou diplomacií. Z toho je zřejmé, že spíše než o diskusi o podmínkách ukončení války či o obnovení existujícího mezinárodního pořádku šlo Wilsonovi o zásadní změnu celého systému mezinárodních vztahů, praktikovaného téměř po tři staletí.
Tyto myšlenky daly vzniknout Společnosti národů a Paktu společnosti národů jako právnímu dokumentu, který měl úmyslně neurčitá ustanovení, která měla umožnit řešení sporných otázek politicky v praxi bez nutnosti porušení platných norem a rozvoje vztahů dle skutečné situace a poměrů i takových, které se objeví teprve v budoucnu. Tento neúspěšný pokus byl snahou o zajištění mezinárodního míru a bezpečnosti. Za jednu z příčin neúspěchu je označována ta skutečnost, že tato organizace nebyla světová, protože polovina světa byla stále ve stavu koloniální podřízenosti.
O Spojených národech hovořil F. D. Roosevelt v roce 1942 v Deklaraci Spojených národů, v níž se zástupci 26 států jménem svých vlád zavázali pokračovat ve společném boji proti mocnostem Osy. „V budoucnosti, kterou chceme učinit bezpečnou, by svět měl být postaven na čtyřech základních svobodách. První je svoboda projevu – kdekoliv na světě. Druhou je svoboda každého člověka modlit se k Bohu tak, jak bude chtít – kdekoliv na světě. Třetí je svoboda netrpět nedostatky a čtvrtou svoboda nemít strach.“ Při formování základů OSN byl vzat zřetel i na velmi důležitý´ poznatek, a to že hospodářský a sociální kolaps tržního systému vede k politickému neklidu a extrémismu. Jde tedy o myšlenku, kterou můžeme podle Kennedyho označit jako "socioekonomickou rekonstrukci". OSN se tehdy formovala na principu nutnosti prostředků k udržení mezinárodní bezpečnosti a hospodářského pokroku, bez kterého by byla vojenská bezpečnost neúčinná, spolu s politickým a kulturním porozuměním.
Nakolik jsou tyto vznešené myšlenky uplatňovány v praxi je hlavně na zodpovědnosti pěti stálých členů RB, jmenovitě Čínské lidové republiky, Francouzské republiky, Ruské federace, Spojených států amerických a Spojeného království: Velké Británie a Severního Irska. Tito stálí členové s právem veta jsou doplněni o nestálé členy dle tohoto schématu: pět nestálých členů ze států Asie a Afriky, jeden z východní Evropy, dva z Latinské Ameriky a dva ze západní Evropy a ostatních zbývajících zemí. Pět míst je přiděleno asijským a africkým státům a dělí se potom tak, že se střídají funkční období v poměru přídělů států na tři a dvě místa.
Stále se ovšem objevují snahy o reformu složení OSN, která by lépe zobrazovala geopolitický vývoj ve světě. Jedním z nejzřetelnějších návrhů změn, který podporuje i Česká republika, je stálé členství pro skupinu G4 (Brazílie, Indie, Japonsko a Německo). Také prosazujeme požadavek dodatečného nestálého křesla pro východoevropskou regionální skupinu.
Cíle OSN, stanovené v čl. 1 Charty jsou:
- udržovat mezinárodní mír a bezpečnost a za tím účelem konat účinná kolektivní opatření, aby se předešlo a odstranilo ohrožení míru a byly potlačeny útočné činy nebo jiná porušení míru a aby pokojnými prostředky a ve shodě se zásadami spravedlnosti a mezinárodního práva, bylo dosaženo úpravy nebo řešení těch mezinárodních sporů nebo situací, které by mohly vést k porušení míru;
- rozvíjet mezi národy přátelské vztahy, založené na úctě k zásadě rovnoprávnosti a sebeurčení národů, a činit jiná vhodná opatření k posílení světového míru;
- uskutečňovat mezinárodní součinnost řešením mezinárodních problémů rázu hospodářského, sociálního, kulturního nebo humanitního a podporováním a posilováním úcty k lidským právům a základním svobodám pro všechny bez rozdílu rasy, pohlaví, jazyka nebo náboženství;
- být střediskem, které by uvádělo v soulad úsilí národů o dosažení těchto společných cílů.
Význam a důležitost Rady bezpečnosti vyplývá následně z tohoto textu: „aby byla zajištěna rychlá a účinná akce Organizace spojených národů, svěřují její členové Radě bezpečnosti základní odpovědnost za udržování mezinárodního míru a bezpečnosti a jsou zajedno v tom, že Rada bezpečnosti, vykonávajíc své úkoly, jež vyplývají z této odpovědnosti, jedná jejich jménem“. Rada bezpečnosti je povinna při vykonávání těchto úkolů postupovat podle cílů a zásad OSN a je za účelem plnění takových úkolů pověřena zvláštními pravomocemi, které stanovuje Charta.
Na počátku 90. let minulého století byla nově formulovaná snaha pomoci obětem porušování lidských práv. Následný vývoj mezinárodních vztahů ukazuje, že vztah státu vůči vlastnímu obyvatelstvu je posuzován jako mezinárodní zájem. To vedlo ve svém důsledku k mezinárodní reakci na chování Iráku vůči Kurdské menšině, rezoluce 688/1991 a hlavně se to aplikovalo do kontroverzní rezoluce 1199/1998, týkající se zhoršení situace v Kosovu, kde byly bezpečnostní síly Federativní republiky Jugoslávie označeny za hrozbu míru a bezpečnosti v regionu. Diskuse o efektech těchto rezolucích Rady bezpečnosti probíhají stále a mnohdy jsou dávány do souvislosti se vznikem určité mocenské nevyváženosti u stálých členů Rady bezpečnosti po rozpadu Sovětského svazu. To se projevilo na snaze realizovat touto mocností dlouho blokované rezoluce uplatňující právo veta. V současné době se naopak na činnosti Rady bezpečnosti projevuje růst významu hlavně asijských, afrických a arabských členů OSN a také významný narůst agrese a terorismu ve světě. „Za agresi se považuje použití ozbrojené síly jednoho státu proti svrchovanosti, územní nedotknutelnosti nebo politické nezávislosti jiného státu“ a jsou vyjmenovávány konkrétní činy, které se považují za agresivní, jako například invaze nebo útok ozbrojených sil jednoho státu na území druhého státu, nebo vojenská okupace, byť i dočasná, která je důsledkem takovéto invaze nebo útoku, anebo jakékoliv připojení území jiného státu nebo jeho části, při němž bylo použito síly a další. Ovšem Rada bezpečnosti může v rámci své pravomoci rozhodnout, že zakládat agresi mohou i jiné skutkové podstaty. V souvislosti s teroristickými útoky je také velmi důležitá rezoluce 1373/2001, která říká, že jakýkoli akt mezinárodního terorismu zakládá hrozbu pro mezinárodní mír a bezpečnost. Hodně diskutované je také uznání práva na individuální nebo kolektivní sebeobranu v souladu s Chartou OSN vůči jiným státům podporujícím terorismus, z důvodu ohrožení mezinárodního míru a bezpečnosti.
Nezanedbatelnou a stále významnější roli v oblasti mezinárodního práva má také Mezinárodní soudní dvůr, který v rámci činnosti Rady bezpečnosti vykládá a aplikuje rezoluce. Významné je také postavení Valného shromáždění OSN, na které lze nahlížet jako možnou protiváhu Rady bezpečnosti.
Přes všechny výhrady, které můžeme k činnosti mezinárodních orgánů OSN mít mějme na paměti, že byly založeny po strašlivých zkušenostech dvou světových válek, které stály miliony životů nejenom na bojištích, ale především z řad civilistů. Proto je na místě bezpodmínečný respekt vůči těmto institucím. KSČM požaduje pro Českou republiku spolehlivé bezpečnostní záruky a zahraniční politiku zcela korespondující s mezinárodním právem a rozhodnutími Rady bezpečnosti OSN.
Psali jsme:
autor: PV
