Pod dojmem hrůz 1. světové války vznikla snaha o vytvoření mezinárodní organizace postavené na základech, které shrnul Woodrow Wilson. Oznámil Evropanům, že mezinárodní systém bude napříště založen na etnickém sebeurčení a nikoli na rovnováze moci a že jejich bezpečnost by neměla záviset na vojenských aliancích, ale na kolektivní bezpečnosti. Také jejich diplomacie by neměla být napříště založena na tajném vyjednávání odborníků, nýbrž na otevřených dohodách, k nimž se dospěje otevřenou diplomacií. Z toho je zřejmé, že spíše než o diskusi o podmínkách ukončení války či o obnovení existujícího mezinárodního pořádku šlo Wilsonovi o zásadní změnu celého systému mezinárodních vztahů, praktikovaného téměř po tři staletí.

Tyto myšlenky daly vzniknout Společnosti národů a Paktu společnosti národů jako právnímu dokumentu, který měl úmyslně neurčitá ustanovení, která měla umožnit řešení sporných otázek politicky v praxi bez nutnosti porušení platných norem a rozvoje vztahů dle skutečné situace a poměrů i takových, které se objeví teprve v budoucnu. Tento neúspěšný pokus byl snahou o zajištění mezinárodního míru a bezpečnosti. Za jednu z příčin neúspěchu je označována ta skutečnost, že tato organizace nebyla světová, protože polovina světa byla stále ve stavu koloniální podřízenosti.

O Spojených národech hovořil F. D. Roosevelt v roce 1942 v Deklaraci Spojených národů, v níž se zástupci 26 států jménem svých vlád zavázali pokračovat ve společném boji proti mocnostem Osy. „V budoucnosti, kterou chceme učinit bezpečnou, by svět měl být postaven na čtyřech základních svobodách. První je svoboda projevu – kdekoliv na světě. Druhou je svoboda každého člověka modlit se k Bohu tak, jak bude chtít – kdekoliv na světě. Třetí je svoboda netrpět nedostatky a čtvrtou svoboda nemít strach.“ Při formování základů OSN byl vzat zřetel i na velmi důležitý´ poznatek, a to že hospodářský a sociální kolaps tržního systému vede k politickému neklidu a extrémismu. Jde tedy o myšlenku, kterou můžeme podle Kennedyho označit jako "socioekonomickou rekonstrukci". OSN se tehdy formovala na principu nutnosti prostředků k udržení mezinárodní bezpečnosti a hospodářského pokroku, bez kterého by byla vojenská bezpečnost neúčinná, spolu s politickým a kulturním porozuměním.

Nakolik jsou tyto vznešené myšlenky uplatňovány v praxi je hlavně na zodpovědnosti pěti stálých členů RB, jmenovitě Čínské lidové republiky, Francouzské republiky, Ruské federace, Spojených států amerických a Spojeného království: Velké Británie a Severního Irska. Tito stálí členové s právem veta jsou doplněni o nestálé členy dle tohoto schématu: pět nestálých členů ze států Asie a Afriky, jeden z východní Evropy, dva z Latinské Ameriky a dva ze západní Evropy a ostatních zbývajících zemí. Pět míst je přiděleno asijským a africkým státům a dělí se potom tak, že se střídají funkční období v poměru přídělů států na tři a dvě místa.