Pokud provedeme zevrubnou analýzu agrární politiky za posledních 10 let tak zjistíme, že z našeho zemědělství odešlo více než 80000 lidí, kteří svou činností přispívali 30 miliardami Kč ročně do státního rozpočtu. Nebudu rozebírat, jestli ti lidé našli nové uplatnění a jakým způsobem se vypořádali se ztrátou zaměstnání.

Podstatné je, že došlo ke zrušení desítek tisíc obtížně nahraditelných pracovních míst a že naše zemědělství není schopno pokrýt náš trh základními potravinami, které dnes ze 48 % dovážíme. Kromě již zmíněných miliard, které ve státním rozpočtu chybí, jsme nuceni vynakládat bez efektu další milionové částky na údržbu neobdělávané půdy. Za státní dotace dnes účelově sekáme tisíce hektarů polí a luk jen proto, aby nezarostly bodláčím a plevelem.

Zemědělská činnost má pro svou nezastupitelnost v jakékoliv etapě společenského vývoje prioritu nejvyšší důležitosti. Je proto logické, že zemědělství bude také vždy i v našich podmínkách jedním ze základních pilířů ekonomické stability. Potvrzují to i historické zkušenosti, které nás několikrát poučily o nutném zachování rovnováhy mezi zemědělskou produkcí, průmyslem a řekněme ostatní spotřebou. Pokud toto nerespektujeme, je to vždy hospodářský a politický problém. Stačí se ohlédnout do nedávné minulosti a připomenout si velkou krizi po I. světové válce. Důvodem byla nerovnováha, kterou způsobila mobilizace a přesun výrobních kapacit do zbrojního průmyslu na úkor tehdejší zemědělské výroby.  Obdobně se tak dělo po II. světové válce, kdy hospodářská a hlavně potravinová pomoc významně ovlivnila geopolitické uspořádání poválečné Evropy, které se změnilo až po ekonomické stagnaci a ztrátě konkurenceschopnosti těžkopádného a neflexibilního totalitního systému východního bloku.