Obnovit či ne? Jedná se více o vynikající umělecké dílo své doby či naopak o symbol protireformace? Jaký význam vlastně mělo pustošivé působení švédské armády na Malé Straně v závěru vysilující třicetileté války? Odpovědi na tyto otázky nejsou jednoznačné. Ale jejich obsah jednoznačný závěr nesporně umožňuje.
Bělohorská katastrofa znamenala zánik pluralitní křesťanské české předbělohorské společnosti. Rudolfinský majestát z r. 1609, opomíjená velká česká listina svobod, prolamující dobovou zásadu „čí je vláda, toho je i náboženství“ tuto skutečnost symbolizuje i dnes dobovým křížným nůžkovým průstřihem pobělohorské protireformační komise. Pražská defenestrace 23. května 1618, domluvená den předtím v prostorách paláce Smiřických na Malostranském náměstí (dnes součásti komplexu budov Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky) zahájila tzv. českou válku, úvodní konflikt pustošivé evropské třicetileté války; ta skončila evangelickou vojenskou fušeřinou, která do dějin právem vešla jako bělohorská katastrofa. 8. listopadu 1620 se na prostranstvích obory Hvězda rozhodlo během necelých dvou hodin o české budoucnosti na příštích takřka 300 let.
Tolerantní předbělohorský český katolicismus, respektující závěry náboženského občanského smíru z let 1483-1485, které byly faktickým prosazením někdejší poděbradovské představy království dvojího lidu, nahradil jednosměrný fanatický kurs katolické protireformace, symbolizovaný neblaze proslulými jezuity a neméně pravověrným císařem Ferdinandem II. Evangeličtí přeběhlíci, zejména pověstný Albrecht z Valdštejna, se stali součástí jádra tzv. de Witteho konsorcia, které ovládnutím ražby české mince, jemuž předcházelo stahování hodnotně stříbrné české předbělohorské měny, vyvolalo hospodářskou katastrofu. Její první projevy se prolnuly s vynuceným odchodem pobělohorských exulantů šlechtických, měšťanských i poddanských, s mimořádnými proměnami v majetkové struktuře, utužením poddanské závislosti, s prvními vlnami pálení českých knih a válečnou vřavou, která naše území zasáhla hned několikrát. (Předbělohorská česká část zemí Koruny české byla z 90% nekatolickou).
Po Valdštejnově pádu v únoru 1634 následovala další, byť relativně méně silná vlna majetkových konfiskací šlechticů kolem někdejšího moravského stavovského důstojníka (tehdy zanikla i terra felix, šťastná země, jak bylo nazýváno Valdštejnovo Frýdlantské knížectví s centrem v Jičíně). A vystupňovala se třicetiletá válka, svým způsobem první světová válka evropského lidstva. Její závěr byl patový: reformace ani protireformace nebyly s to dosáhnout jednoznačného vítězství. Platilo to tím spíš, že začalo selhávat i religiózní hledisko: katolická Francie kardinála de Richelieux byla paradoxně – tak či onak – spojencem protestantské Evropy (podobných nesouzvuků bychom v tomto krvavém konfliktu našli více).
Švédský útok na Prahu r. 1648 zasáhl již do závěrečných jednání ve vestfálských městech Osnabrücku a Münsteru. Poslední naděje českých exulantů, symbolizovaných osobností učitele národů Jana Ámose Komenského, se vázaly na tento možný úspěch švédských osvoboditelů, jak se na počátku XX. století o tomto vpádu vyjádřil osobitý český filozof Ladislav Klíma; v případě jejich vítězství přicházel totiž pro mírová jednání jako rozhodný rok 1618; dnes víme, že se posléze jednalo o osudovém letopočtu 1620.
Mariánský sloup je – nemůže být o tom nejmenších pochyb – symbolem protireformace. Protiferormace, jejíž ideje alespoň navenek sdílela většina tehdejšího pražského měšťanstva. Té protireformace, která evangelíky zbavila týnské katedrály, dolní protestantské konzistoře, která tu působila, sochy Jiřího z Poděbrad, stojící ve výklenku průčelní stěny zhlížející na Staroměstské náměstí. Té protireformace, která v interiéru již zmíněného kostela zhanobila hrob českého husitského arcibiskupa Jana z Rokycan (Rokycana, kolem 1396-1471).
Budeme obnovovat i tyto památky?
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: cssd.cz
