„S těžkým srdcem se loučíme s T. G. Masarykem. Děkujeme mu za všechno, co dal všem národům tohoto státu a tomuto státu. Děkujeme mu také za to, že nám dal v Edvardu Benešovi svého pokračovatele, který je naplněn jeho ideami, věrně je opatruje a v jeho duchu pokračuje. Děkujeme mu také za to, že miloval věc dělnictva, že nad ním držel ochrannou ruku a vždycky se k dělnictvu hlásil. V čestné knize socialismu bude jméno Masaryk zářit příštím pokolením jako nádherný symbol opravdového lidství, fanatické lásky k pravdě, hrdinné odvahy k činu a lásky k slabým a utiskovaným.“ Ludwig Czech, Dni žalu, Praha 1937

„Prezidente Osvoboditeli, odkazu, který jste vložil do našich rukou,  věrni  zůstaneme.“ Edvard Beneš v závěru smutečního projevu 21. září 1937.

Zatímco ve dvacátých letech minulého století, v nichž vznikaly moderní programy meziválečné éry členských stran Socialistické (dobově dělnické) internacionály, se mnohým demokratickým socialistům politika vnitřní i zahraniční hamplovské ČSSDSD zdála až příliš šedivá, neúspěšná, postrádající opojný lesk a kontinuitu předválečného revolučního nadšení, v druhé polovině tohoto krátkého mírového období se dosavadní hodnocení soudruhů z československé sociálně demokratické internacionály (od r. 1928) změnilo v pravý opak. Rudý prapor, který se stal součástí oficiální tváře první Československé republiky, zrod sebevražedné kominternovské strategie třída proti třídě, který proměnil větší část jejích členských sekcí – v lepším případě – v nerudné izolované podivínské sekty, stojící na pokraji veřejného dění, i nástup fašismu už nejen v Itálii, ale v různých odstínech a koncentracích také v Polsku, Bulharsku, Maďarsku, Německu a Rakousku donutil většinu členských stran SDI k radikální proměně dosavadních názorů. Českoslovenští sociální demokraté, sdružující české, rusínské, slovenské, polské a maďarské socialisty pod jednou střechou Lidového domu, jako vlivná vládní strana, která byla s to smíchovským sjezdem dosáhnout sjednocení hnutí v celočeskoslovenském měřítku a poskytovat účinnou praktickou pomoc exilovým vedením bratrských stran, naopak pronikavě pozvedla i atraktivnost jediné středoevropské demokracie.

Slova obdivu a nepředstíraného uznání z úst zahraničních účastníků na XVII. (1933) a XVIII.(1937) sjezdu, doprovázená i přísliby účinné mezinárodní solidarity v rodící se konfrontaci první Československé republiky s hitlerovským Německem, dramaticky zvyšovala odpovědnost země i strany v boji o uchování nejen československé, ale i evropské demokracie. Přechodné a velmi podmínečné tání ve vztazích mezi SDI a KI, které vyvrcholilo podpisem československo-sovětské smlouvy r. 1935, tuto odpovědnost Lidového domu jen dále zvýšilo. A povzbuzovalo hamplovské vedení k maximálnímu využití vývojově sílícího potenciálu deseti- a statisíců, jímž disponovalo, k uspořádání monumentální akce, která by předešla připravovanou IV. Dělnickou olympiádu, jež měla proběhnout v r.1940 anaplnila by potřebu důstojných oslav, zřejmě ne zcela dotaženou o 10 let dříve při desetiletí republiky.