O tři roky později, v den 100. výročí Velké francouzské revoluce, v Paříži, v duchu velkolepého hesla Volnost-rovnost-bratrství, byla založena – či spíše obnovena – Internacionála, navazující na úsilí prvního období internacionály z 60. let téhož století. Rok nato se na památku chicagských mučedníků poprvé daly tento den na pochod nepřehlédnutelné zástupy proletariátu. Vznikla nová tradice. Tradice májového Svátku práce.

A vznikaly, vznikly a stále vznikají jeho různé vnější i ideové podoby. Americkou podobou počínaje, z níž zůstal jen příbuzný název a bojovými srazy krajních proudů levice konče. V naší postkomunistické době této země je bezesporu tradice tohoto svátku zvlášť velkou výzvou v případě strany Lidového domu. Jaký kontext, jakou výzvu, jakou budoucnost může zejména v tomto případě nabídnout právě tento akcent?

Když se stalo zřejmým, že se i v Praze onoho roku 1890 bude konat velká demonstrace, vyvolalo to v soudobé české společnosti velmi rozporuplnou odezvu. Od panických ohlasů zvěstujících návrat dobrodružných, pachem výbušnin a rabování obestřených „petrolejnických“ reminiscencí až po vstřícná gesta řady vůdčích, veřejně činných osobností té doby. Heslo, že spojujícím znakem všech lidí práce, i těch mozolných, i těch, kteří jsou oddáni tvorbě duchovních hodnot, je dělná práce, patřilo k prvním zřetelným vnějším znakům a projevům hnutí, stojícího za tímto pozoruhodným projektem.

V specifické tradici českého plebejství, z jehož střevíců jsme se dodnes nedokázali zcela vyzout, existuje hned několik pozoruhodných reakcí. Pomineme-li proslulou Čechovu báseň Buď práci čest, je na místě zmínit dnes zcela zapomenutý podnět vůdčí osobnosti českého ženské emancipace spisovatelky Karolíny Světlé, adresovaný právě Svatopluku Čechovi, obsahující výzvu k podpoře dělnického svátku a k podpůrnému projevu české literární komunity, byla a je tu další, neméně významná tradice (existují ovšem i hlasy zpochybňující její autentičnost).

A sice, že toho opravdu prvního Prvního máje se na Střeleckém ostrově účastnili tehdy čtyřicetiletí manželé Masarykovi, kteří tu živě rokovali s 28letým sociálním demokratem, sklářským dělníkem Josefem Steinerem. Mužem, který stál spolu s nimi u počátků pozoruhodné spolupráce, jejímiž historicky postřehnutelnými body zůstaly revue AKADEMIE a významná vzdělávací instituce sociálně demokratických lidí práce DĚLNICKÁ AKADEMIE. Dnes však víme, že Masarykovi nebyli jediní představitelé „vyšší“ české společnosti, kteří zhlédli prvomájový tábor (mítink) na Střeleckém ostrově. Významná část českých liberálů, která nebyla prosta sociálního cítění a sociální soudnosti, se socialistickým dělnickým hnutím a jeho cíli sympatizovala. Znamenaly totiž kulturní pozdvižení lidových vrstev, jejich kultivaci, zmnožení kvality populace národa, který se chtěl prosazovat nezištností, obětavostí, ale také umem a dovednostmi. Vlastnostmi, které mu do vínku kdysi vložil svou pozoruhodnou filozofií českých dějin František Palacký.