Pro ty, kterým její jméno nic neříká, připomenu, že byla poslankyní a senátorkou prvorepublikového Národního shromáždění, dlouholetou místopředsedkyní strany, její přední novinářkou, která byla činná i literárně (ve své době zaujala např. knihou ŽENA A SOCIALISMUS). Proslulost této přední české feministky ve své době překročila i hranice naší země, i československého sociálně demokratického hnutí. Působila totiž dlouhá léta v exekutivě ženské organizace Socialistické dělnické internacionály a v druhé polovině třicátých let (do mnichovských událostí) ji také vedla; byla i dopisující členkou Mezinárodního úřadu práce.  To jsou činy a úrovně, které jsou v dějinách našeho ženského hnutí ojedinělé.

Když naše strana, transformovaná na podzim 1938 do Národní strany práce, byla po 15. březnu rozehnána, nemohla se Karpíšková věnovat odbojové činnosti v té míře, kterou by si byla bývala sama přála. Byla totiž známá až přespříliš a pozornost nacistických represivních orgánů přitahovala i tak až nadmíru.

Blízká Hamplova spolupracovnice a podporovatelka se přesto účastnila občasných setkání někdejších členů vedení ČSSD. To se jí také stalo osudným. Byla zatčena 6. května 1941 gestapem; při výsleších se chovala statečně. Z jejích úst se Němci o ukrytém majetku a finančních fondech československé sociální demokracie nedozvěděli nic. Stala se proto předmětem zvláštního zacházení (Sonderbehandlung), zlověstných slov, která byla ve většině případů jinak pojmenovaným rozsudkem smrti bez soudu. Život Boženy Betty Karpíškové se podle dostupných informací tragicky a hrůzně uzavřel 31. října 1942 v jedné z plynových komor osvětimského komplexu vyhlazovacích koncentračních táborů.

O to méně pochopitelná je skutečnost, že práce, která byla vykonána odborným zázemím české sociální demokracie i Senátem Parlamentu České republiky, přišla vniveč. Betty Karpíšková tak následovala osud svého o generaci mladšího druha Josefa Veverky, kterému nebylo nic platné ani přežití nedobrovolného pobytu v terezínské Malé pevnosti, ani politický kriminál padesátých let, ani činná účast při pokusu o obnovu činnosti r. 1968 (byl generálním tajemníkem přípravného ústředního výkonného výboru). Jeho nominaci zastavilo ještě představitelné zamítnutí Václava Klause. V druhém případě – rozhodovala ruka levicového prezidenta Miloše Zemana – věc skončila shodně zamítnutím senátorské nominace.

Kdo vedl jeho ruku, kdo nebo co ovládlo jeho mysl?