Politici rozjeli své volební PR kolem 50 syrských dětí, které jsou sirotci. Hrdě začali bubnovat na city, vždyť jde o děti a je před volbami. Chytla se toho většina stran, aniž by věděla, oč jde. Tak předně se zjistilo, že to až tolik děti nejsou. Tedy, rozhodně ne všechny. První informace byla, že je jim 12 -. 17 let. Následovala další, že některým z nich je 21–22 let. Informace od lidí, o kterých se rozhodně nedá říci, že by byli nedůvěryhodní. Jenže pak přišla druhá informace. Nejde o sirotky, ale děti bez doprovodu.

Ostatně, v Sýrii jsou rodiny velmi rozvětvené a drží úzce spolu. Pokud by došlo k úmrtí některého z rodičů, ostatní dospělí se o dítě okamžitě postarají. Na Blízkém východě nejsou sirotčince, o děti bez rodičů se vždy a bezvýhradně stará širší rodina a to i v uprchlických táborech. Ale co na tom, když politici měli najednou tak skvělé PR. Vždyť jde přece o dětské sirotky. No, nejsou to až tak úplně děti a už vůbec ne sirotci. Ale kdo by to řešil, vždyť přece běží kampaň, za chvilku jsou volby.

Hned se ale našlo 50 rodin, které si ty 12–17-22 leté děti chtěly osvojit. A hned tím politici začali argumentovat. Jak jinak, opět bez znalosti věci a problému. Ono vytrhnou dítě, které žilo nejen v jiné zemi ale i na jiném kontinentu, ve zcela odlišné kultuře a prostředí a přeroubovat je na jiné je prakticky nemožné, pokud je tomu „dítěti“ 12–22 let. Prostě to nejde, bylo by to doslova znásilnění daného člověka. Ostatně, proč jsme nepřijímali děti na začátku války a snažíme se o to na jejím konci? Není to divné?

V Syrské arabské republice se hovoří těmito jazyky: arabština (úřední), kurdština, arménština, aramejština, čerkézština a francouzština. Která z těch padesáti rodin tyto jazyky perfektně zvládá? No, ostatně, ona tomu paní europoslankyně dala korunu svým prohlášením v Lidových novinách 16.9.2018, kde odůvodňuje svou kampaň, stojí za povšimnutí věta: „Vůči Evropské unii bychom mohli říct, že jsme solidární s Řeckem.“ Takže jde o děti, nebo o to ukázat Bruselu, že posloucháme?