Lidé této země si pomohli sami. Národ sobě. Šijí roušky a dodávají je lékařům, zdravotníkům, policistům a všem potřebným. Stát dělá nezbytná opatření, ale ve včasném zajištění zdravotních pomůcek selhal, a tak si lidé pomohli sami. S ostatním zase pomáhá stát, a i když by to mohlo být lepší, nelze jej v této situaci jen slepě kritizovat. Lidé žijí ve strachu z nákazy, ve strachu o své blízké, bojí se krize, která již začala, bojí se, že přijdou o práci, mnozí živnostníci, ale i firmy zkrachují. Taškařice „není nutno“ jim nepomůže, navíc připomíná budovatelské písně, které pouštěli komunisté brigádníkům na polích z amplionů a má podobný „výchovný“ efekt – opak cíle.

Jan Hrušínský pláče, že zemře hlady, přitom ale jiná divadla šijí pro ostatní roušky. Šije je obrovská spousta lidí, nemocní, staří, mladí, šijí je Vietnamci, Romové, Mongolci a další menšiny. Politické neziskovky chtějí další peníze a pánové Svěrák s Haškem si zpívají. Tím ale lidem nijak nepomohou, jen je naštvou. Víc by udělali, pokud by pomohli s distribucí roušek pro nemocnice a policisty, nebo přispěli na plicní respirátor. Znám osobně člověka, který veškeré své úspory dal do nákupu tisíců respirátorů FFP2 a FFP3. „Prodává“ (spíše dává) je pouze za nákup a další přímé náklady, bez jakéhokoli zisku, spíše prodělává. Lidem dává FFP2 za 100,- Kč, FFP3 za 150,- Kč logicky pouze nemocnicím. A pan Svěrák si zpívá. Lidé jako on nepomáhají, jen šíří nebezpečnou, „chvilkařskou rakovinu“.

Proto si, když pan Svěrák skončil se svojí zpívánkou, pustil jsem si „Rakovinu“ od Karla Kryla. Je nadčasová, platí i dnes. Nezpíval jsem, ale poslouchal to varování, které text obsahuje.