Většina lidí v České republice se pravděpodobně shodne, že i dobrý zákon potřebuje, aby jej aplikovali rozumní lidé. Ustanovení zákona 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny zabývající se ochranou druhů rostlin a živočichů je jedním z mnoha příkladů této pravdy. Úmysl chránit vzácné druhy rostlin a živočichů je dobrý a málokdo jej bude zpochybňovat. Přírodu však musíme vnímat jako živý a neustále se měnící organismus. Také proto formulovali tvůrci zákona příslušná ustanovení poměrně volně, aby bylo možné reagovat nejenom na vývoj, ale především na aktuální situaci v místě, kde má být zákon aplikován.

Ustanovení zákona o druhové ochraně byla formulována volněji s vírou, že státní úředníci orgánů ochrany přírody budou umět odborně posoudit aktuální situaci nebo si budou umět zajistit kvalitní odborný podklad. To se až na vzácné výjimky v zásadě naplnilo a jak krajské úřady, tak další orgány ochrany přírody s kompetencemi v oblasti druhové ochrany mají snahu rozhodovat odborně správně.