„Když Vám někdo bere svobodu silou, je to zlé. Horší ale je, když Vám ji bere v souladu se zákony, k jejichž vzniku dostal mandát.“ Myslel jsem si, že uvedené motto, které je základní myšlenkou při mé kritice současného socialismu a nabídkách svobodnějšího řešení, nejde ve svém obsahu trumfnout. Přiznávám, mýlil jsem se. Jde. Oni nám už totiž berou svobody i lidi bez mandátu. Stačí, že se prohlásí za zástupce lidu, jako odborářský boss Středula, a sednou ke stolu s těmi, kteří mandát mají. U stolu spolu sedávají poměrně pravidelně, protože obě skupiny mají společný cíl a jejich představitelé si rádi vyhoví. Tím cílem je vyvolání zášti, novodobého třídního boje a vznik podhoubí pro další ubrání občanských svobod. Příliš svobodný člověk je totiž pro všechny ty Marksové a Středuly velkým nebezpečím ztráty kontroly nad jeho životem.
Nejnověji se do kapitoly „tolik důvěry vám zase naše pokroková dělnická třída dát nemůže“ zapsala ministryně práce a sociálních věcí, když našla „řešení“ problému s byty pro sociálně slabé. Pokud je jich totiž příliš mnoho na jednom místě, ostatní vlastníci bytů trpí. Jistě, není to daleko od pravdy. Žiju v Mostě a něco o tom vím. Ministryně Marksová chce však stav jedním tahem opravit tím, že nově budou smět vlastníci bytů pronajímat svůj vlastní majetek jen se souhlasem sousedů. A protože zákony platí plošně a označit někoho za problémového kvůli jeho individuálnímu chování je nepřípustná diskriminace, mnohdy zavánějícím údajným rasismem, padlo by takové opatření na všechny. Už vidím situaci, kdy jste si za své vydělané a zdaněné peníze koupili byt, pak se stěhujete jinam, a abyste mohli svůj byt pronajmout, běžíte za sousedem, který sice není sociálně slabý, ale máte s ním problémy už roky. A i kdybyste neměli, co je mu do toho? Bude kádrovat vaše nové potenciální nájemce, a když nebude souhlasit, svůj vlastní byt prostě nepronajmete a připravíte se o zdroj příjmů? Tak kvůli tomu jsem v roce 1989 fakt necinkal.
„Tolik důvěry vám zase naše pokroková dělnická třída dát nemůže“ si osvojil i Josef Středula, když souhlasí s dalším návrhem ministerstva práce a sociálních věcí ve věci omezení práce v home office. „Izolace pracovníka je vážná věc, vytvořit vztah mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem například jen pomocí Skypu nelze. Lidé by měli být spolu a vědět jeden o druhém.“ A jak často by se měli zaměstnanci scházet? Také na to má odborářský boss odpověď: „To je individuální, ale určitě ne v intervalech delších než týden, i kdyby jen na časově omezený úsek.“ Že to například z titulu obsahu práce není potřeba? Že by home office měl být výhradně věcí zaměstnance a zaměstnavatele? Že by kritériem spokojenosti obou stran měl být výsledek práce, nikoli místo jejího výkonu? Jistě. V normálním světě ano. Ne však ve světě podle Marksové, Středuly a dlouhé řady novodobých nominálních komunistů. Je děsivým paradoxem dnešní doby, že podobné návrhy dokonce nevycházejí ani z pera KSČM, kde bych to očekával společně s povinnou účastí v průvodu, aby měl občan správný kádrový profil.
Neuplyne den, aby nepřicházeli s něčím podobným. A neuplyne den, abych se netěšil na další volby, které by mohly být, stejně jako například v případě Richarda Sulíka na Slovensku, novou šancí na změnu.
František Matějka,
místopředseda Svobodných
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
autor: PV
