Třikrát jsem o plán žádal

Je jasné, že naše země musí chytře investovat, pokud se chce aspoň trochu přiblížit životní úrovni Rakouska či Německa. Takže mít plánované dlouhodobé investice sepsané na jednom místě je samozřejmost a není na tom nic objevného.

Když jsme chtěli ve sněmovně investiční plán státu vidět, Babiš se nám vysmál. Plán je jeho know-how. Neukáže ho, i když ho zjevně zpracovali úředníci za veřejné peníze. Tak jsem podal písemnou žádost. Pak jsem se odvolal. Jestli premiér a ministryně financí dělají rozpočty podle tohoto plánu a jde o 3,5 bilionu korun, tak ho přece nemůže tajit před veřejností, která ho má zaplatit.

Jednací řád sněmovny je jasný jako facka: „Poslanec je oprávněn požadovat od členů vlády informace a vysvětlení potřebná pro výkon jeho funkce.“ A jednací řád je zákon.

Po třech pokusech mi asi nikdo nemůže vyčítat, že jsem se málo snažil. Nic naplat, musel jsem podat žalobu. Žádný politik nestojí nad zákonem.

Nejsme prominenti a makáme

Místo toho, aby premiér normálně dodržel zákon jako všichni ostatní, tak mě obvinil z udavačství. Z úst člena komunistické strany, který jezdil do zahraničí na diplomatický pas a spolupracoval se Státní bezpečností, mě to opravdu baví. V té samé éře moje blízké vystěhovali z domu a pradědečka poslali do uranového dolu. Nemám zapotřebí, aby mi premiér Babiš nadával přes svoje i další média do udavačů. Jediné, co chci, je přispět tomu, aby nám tu demokracie včetně ústavního práva na informace vydržela a aby byly investice státu dobře připraveny. Jen je škoda, že premiér svou rétorikou snižuje politickou kulturu a otravuje atmosféru ve společnosti.