Ve své nové knize „Jak jsem se stali kolonií“ autorka popisuje dobu, kterou prošla Česká republika od počátku sametové revoluce až po dnešek, analyzuje její průběh i současný neutěšený stav a podává návrhy jak danou situaci změnit ve prospěch České republiky. Kniha je napsána čtivým srozumitelným jazykem, takže je pochopitelná i pro ekonomického laika.

Na úvod knihy autorka hodnotí centrálně plánovanou ekonomiku a specifika československého státního socialismu a konstatuje, že Československo bylo na počátku transformace ve srovnání s ostatními zeměmi východního bloku ve velmi dobré ekonomické pozici. Bohužel tento náskok byl v mnoha případech nevyužit, nebo doslova promrhán.

Dále autorka konstatuje, že přestože centrálně plánované hospodářství selhávalo ve zvyšování úrovně svých obyvatel, tak kladlo důraz na potírání nerovností a sociální zajištění. Podpora rodin s dětmi byla v Československu na vysoké úrovni – od novomanželských půjček, mateřské dovolené až po vybudování rozsáhlé infrastruktury jeslí a školek. Pozitivem bylo sociální pojištění, bezplatné lékařské ošetření i léky, pobyty v lázních, celková péče o matky a děti, bezplatné školství, starobní důchody i důchody pro invalidní občany. Na konci osmdesátých let téměř dvě třetiny obyvatel Československa žily v domech a v bytech postavených pro roce 1948 a československé družstevní zemědělství zajišťovalo potravinovou soběstačnost státu.

V roce 1990 byl HDP (hrubý domácí produkt) v Československu na hlavu na úrovni 52 % průměru EHS (Evropského hospodářského společenství), což byl výsledek daleko lepší než v Polsku či v Maďarsku. Přesto jsme ho nedokázali využít a náskok udržet. Příčinu tohoto stavu autorka vidí v použití tzv. Washingtonského konsenzu, jehož prvky se staly vodítkem pro transformaci ekonomiky většiny zemí východního bloku, tedy i Československa.