S nástupem mladé generace potomků sudetských Němců se i slovník jejich vyjádření a požadavků mění. Ze stanov zmizel požadavek vůči naší republice na vrácení majetků a mladá generace v rámci evropské integrace a vstřícnosti obsažené v česko – německé smlouvě z roku 1992 a v česko – německé deklaraci z roku 1997 nahlíží na minulost svých předků s určitým nadhledem.

Proto i účast člena české vlády a ministra kultury Daniela Hermana (potomka antifašistů) na letošních sudetoněmeckých dnech je svým způsobem symbolická, neboť pro dnešní generaci Němců, Čechů, Moravanů i Slezanů nastal čas, aby se znalostí historie, jakkoli byla bolestná pro všechny strany, pohlédli společně do budoucna a začali budovat dobré sousedské vztahy v rámci sjednocené Evropy.

Pamětníci vymírají na obou stranách česko – německé hranice, a tak bude dobré si připomenout co předcházelo vysídlení sudetských Němců. V roce 1938 museli z českého, moravského i slezského pohraničí utéci všichni obyvatelé, kteří neměli německou národnost, a kteří se nehlásili k politice sudetoněmecké Henlainovy strany. Němečtí nacisté rozbili tehdejší Československou republiku, rozpoutali II. světovou válku a po zásluze byli poraženi.

Odsun německé menšiny z Československa a z Polska nevymyslel prezident E. Beneš, jak je mnohdy dokladováno, ale tento požadavek vznesl a také prosadil Neville Chamberlain za tehdejší Velkou Británii a právě on navrhl, aby po válce byly do Německa odsunuty všechny německé menšiny z těchto zemí, aby se jednou pro vždy tento etnický problém vyřešil, tak jak se to již v minulosti stalo mezi Řeckem a Tureckem.