Vážená paní předsedkyně, vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci,

rád bych sněmovní opozici poděkoval za tuto osvěžující příležitost ke shrnutí dosavadních kroků vlády v oblasti evropské spolupráce, která jakkoli vzdáleně se může domácím pozorovatelům někdy jevit, má ve skutečnosti zásadní vliv na život v naší zemi. V případě středně velkého členského státu, jakým je Česká republika, přitom platí, že síla jeho hlasu v evropské debatě se odvozuje především od toho, jaký respekt si sama aktivně získá a jak obratně dokáže se svými partnery vyjednávat.

Za 18 let, které uplynuly od vstupu do Evropské unie, se tato naše schopnost v rámci Evropského společenství proměňovala. Někdy byla naše role aktivnější a viditelnější, jindy jsme zůstávali více na okraji evropského dění. Troufám si však tvrdit, že žádná česká vláda dosud nepřebírala od svých předchůdců správu evropských záležitostí v tak prekérní kondici, jako náš kabinet na konci roku 2021. Tedy pouhých 6 měsíců před zahájením druhého předsednictví v Radě Evropské unie. Jakkoli jsme slýchali hodně silných slov o prosazování českých národních zájmů, reálná vyjednávací pozice předchozí vlády byla ve skutečnosti slabá.

Lze se tomu divit v situaci, kdy byl bývalý premiér ve flagrantním střetu zájmů, navíc trestně stíhaný pro podezření z poškozování finančních zájmů Evropské unie? Kdy jeho hlavním evropským programem byl primárně jeho osobní prospěch? V situaci, kdy se jeho rétorika pro domácí publikum dramaticky lišila od toho, co říkal na půdě unijních institucí. Kdy si nejbližší evropské spojence hledal mezi vládami, které se otevřeně hlásí ke konceptu neliberální demokracie a balancují na samé hraně evropských standardů právního státu. Souběh těchto okolností přispěl k tomu, že se Česká republika postupně v povědomí evropských partnerů přesunula mezi státy, na něž se lze jen obtížně spoléhat a vůbec nelze očekávat, že by konstruktivně přispěly k formování společné evropské budoucnosti.