Děkuji mockrát a děkuji za všechny připomínky. Já s dovolením přeskočím ty pozitivní, protože předpokládám, že nebudete chtít, abych zde dále obhajoval to, na čem se bez problému shodneme. Ale děkuji za to a vážím si toho, že to nevnímáte pouze z toho negativního úhlu pohledu. Protože jsem přesvědčen, že ty závěry můžeme hodnotit pozitivně. A pokusím se vás přesvědčit proč. Dovolím si začít panem senátorem Fischerem – a v zásadě se to prolínalo samozřejmě i u ostatních kolegů, kteří nám vytýkají, že jsme odmítli ručit za tu půjčku. Tak nejdříve k tomu mechanismu té půjčky. A tím už trochu navazuji i na pana senátora Smoljaka. První věc je ta, že došlo k tomu, pane senátore, že se nerealizoval ten původní scénář se v uvozovkách „zapojením“ Belgie. To je ten mandát, se kterým tam pan premiér odjížděl. Já jsem to tady představoval, říkal jsem, že z našeho pohledu to není v pořádku, protože skutečně by to mohlo zůstat nakonec všechno na Belgii. Oni měli naprosto oprávněné požadavky. Vymezili se proti tomu. A jsem přesvědčen, že je dobře i s, řekněme, tlakem České republiky, ale nejenom samozřejmě České republiky, že se to nakonec udělalo jiným scénářem. Popravdě řečeno, byly země, velmi významné v Evropské unie, které s tím měly velký problém. A jako zde bych si troufl říct jednu věc. Vy nám vyčítáte to, že jsme se nepřihlásili k té záruce. Ale o něco méně se diskutuje o tom, že celá řada evropských zemí bez mrknutí oka by v tom nechala plavat Belgii.

A ještě poté, co se domluvil tento scénář – z mého pohledu férový vůči Belgii – tak vlastně ty země s tím měly velký problém, že prostě nebylo po jejich. S tím, že by se to poté nějak vyřešilo. Já nevím, jak by se to vyřešilo poté. Je velmi pravděpodobné to, že to ta Ukrajina nezaplatí. To je prostě realita všedních dnů. Bohužel je v situaci, kdy dneska nemá tu hotovost. To znamená, mohla by nastat situace, že by se skutečně využila ta aktiva, která jsou v Belgii. Tím pádem by mohla nastat situace, což deklarovali mnozí a mnozí západní politici, že by mohlo to Rusko – a teď nehodnotím, jestli je to dobře, nebo špatně – že by mohlo uspět u těch soudů. Čímž pádem by tedy to zůstalo na té Belgii. Říct: „Vyřešíme to později,“ se mi nezdá férové. Později taky mohou být jiné vlády. Bůh suď, kdy se to bude řešit. A ty vlády prostě řeknou: „Ne, je to problém Belgie.“

Takže jestliže říkáte: „Vy se chováte pokrytecky,“ tak já bych chtěl jenom připomenout to, že pokrytectví bylo i to nechat v tom tu Belgii. A je dobře, že to tak nedopadlo. Co se týká České republiky, tak za prvé je třeba si uvědomit, že se jedná o půjčku, která jde z rozpočtové rezervy, to jste řekl správně. No ale pochopitelně to nejsou peníze Bruselu. To nejsou peníze Evropské unie. To jsou peníze i naše. Brusel nemá žádné peníze. Ten dává dohromady peníze 27 různých zemí. Tady se řeší to, na koho by ještě padlo to, kdyby došlo k tomu, že to ta Ukrajina nezaplatí. Což není, jak už jsem před chvílí řekl, nepravděpodobný scénář. Na Českou republiku by to dopadlo přibližně 80 až 90 miliardami korun. A ano, k tomu my jsme se nepřihlásili. Ale prosím pěkně, není to o tom, že by Česká republika se dneska dostávala někde na okraj společnosti. Česká republika i za přispění tehdejší opozice, současné vlády, podpořila celou řadu zásadních věcí. A i díky minimálně hnutí ANO se realizovalo to, anebo bez větších problémů dopadlo to, že v České republice máme 600 tisíc ukrajinských uprchlíků. Ano, jsou tam i problémy s nimi, ale v globále díky českým domácnostem, českým firmám, a v zásadě i díky shodě politických stran opozice a koalice, minimálně prezentované hnutí ANO, jsme nejenom to respektovali, ale snažili jsme se najít nějaký rozumný režim pro uprchlíky. A stali jsme se tím pádem zemí s největším počtem uprchlíků na hlavu. To je jedna věc. Víte, že jako hnutí ANO jsme podpořili výcvik ukrajinských vojáků. Víte, že jako hnutí ANO jsme podpořili všechny ty lex Ukrajina 1, 2. Víte, o čem hovořím. A ve finále, jak zde již bylo zmíněno – a vracím se opět obloukem k panu senátoru Fischerovi – jsme se rozhodli, že budeme pokračovat v muniční iniciativě. Což ovšem neznamená, že v rámci té muniční iniciativy souhlasíme s tou procedurou, jaká je. Potvrzuje se to, s čím jsme měli velké obavy. A to je způsob nákupu, způsob informování o tom, co se bude vypisovat. Způsob v uvozovkách „přerozdělování“ toho byznysu, který zde byl. A ve finále i maržový režim nebo říkejme režim obchodních přirážek, který u toho je. My s tím máme opravdu velký problém. Nejsme a nebyli jsme přesvědčeni tím, že to probíhá v pořádku. Na druhou stranu když jsme to dali na misky vah – a my jsme vždy tvrdili, že idea muniční iniciativy je v pořádku, ale že nesouhlasíme s tou procedurou. A to jako je velký problém, opakuji. Když jsme to dali na misky vah, tak jsme viděli, že to je pochopitelně mezinárodní závazek. To znamená, jsou tady země, které jsou tím donorem, které chtěly v tom pokračovat. My jsme s nimi jednali na osobní úrovni. A řekli nám: „Pokud s tím máte problém, my to respektujeme. Nastavte si tam jiný systém kontroly, nastavte si tam jiný systém vyhodnocování, vyměňte si tam lidi, všechno. A zajistěte tedy to, aby to bylo transparentní. Ale prosíme a žádáme vás, abychom mohli v tomto pokračovat.“