Když slyšíme název koncentrační tábor, vidíme hned, jak toto označení zatemňuje minulost. V mnoha jazycích to znamená místo, kde jsou lidé shromažďováni ke společnému přebýváni, koncentrováni, ale už se neříká, proč tomu tak bylo. Dnes víme – a musíme to stále znovu připomínat - že to byla místa plánovaného a hromadného vraždění. Vraždění jednak odpůrců totalitního režimu, jednak lidí, kteří podle názoru mocných nepatřili do lidské společnosti.

V tom se ukazuje zrůdnost totalitní moci, která si přisvojila právo rozhodovat o tom, kdo má a kdo nemá právo na život. Tato moc byla jistě osobní, ztělesněná v konkrétních lidech, vůdcích a mučitelích, kteří mají konkrétní jména a odpovědnost a kteří by měli být potrestáni. Jde ale také o to, čemu se někdy říká struktury hříchu, totiž to, že sama podoba společnosti je zlá a vede k neosobnímu zlu.

Dělba práce, jeden z velkých vynálezů člověka, se stala něčím, co pomohlo zamaskovat odpovědnost konkrétních lidí. Někdo pouze pomohl k moci hlasatelům totalitních myšlenek, někdo jenom udával, další zatýkal, soudil, deportoval, mučil, pobízel k práci, hlídal a nakonec popravoval. Někdo jenom schvaloval, někdo jenom mlčel. Každý přispěl svým malým dílem, aby nakonec vznikl kolos zla. Dokonce se dělo ještě něco horšího, jako součást této hierarchie zla byly v různé míře násilím použity i samotné oběti. Jeden odsouzenec na smrt měl hlídat druhého.

Žijeme v době, kdy máme ohromné množství informací o minulosti. Žádná generace v lidských dějinách jich neměla tolik. Tím je pro nás ovšem stále těžší se v nich orientovat, odlišit podstatné od marginálních, fakta od mystifikací.