Pardon. Vážený paní předsedající, vážené paní senátorky, vážení páni senátoři. Já se vám hned úvodem přiznám, že velmi rád chodím do Senátu a užívám si debaty se senátory, protože ta diskuse je tady kultivovaná, navzájem se slyšíme apod. Nicméně chci říct, podobně jako paní senátorka Dernerová, tento zákon není o poplatcích. Tuto debatu jsme tady vedli s různými názory, já je respektuji. Nicméně tato otázka byla rozhodnuta, tento zákon o tom není. Pro mě je závazná koaliční dohoda, kterou podepsali zástupci všech 3 koaličních stran a já jako resortní ministr jsem povinen tuto koaliční dohodu naplňovat, což činím, a myslím si, že je to v pořádku takto.

Já se vrátím v rámci těch otázek, které tady v té rozpravě zazněly. Já bych možná se vrátil a trošičku přiblížil genezi, jak toto rozhodnutí vzniklo. Chci říct, že nevzniklo v okamžiku, kdy se rušily ambulantní poplatky a poplatky za recept, ale vzniklo při poměrně bouřlivé debatě ve vládě, kdy jsme hledali prostředky na kompenzaci zrušených poplatků za hospitalizaci, v tom okamžiku, kdy se rozhodovalo o navýšení platby za státní pojištěnce. To byla jedna část té dohody ve vládě.

Druhá byla tedy o kompenzaci, finanční výpomoci, dvěma nemocnicím, které jsme zdědili po předchozím období ve stavu, kdy jim hrozilo zastavení v podstatě poskytování zdravotní péče.

Já tady chci říct, že vnímám, že to není standardní krok. Myslím si, že naopak by to mělo být vnímáno jako to, že resort zdravotnictví na rozdíl od mnoha jiných resortů se chtěl podílet tím, co mohl, státnímu rozpočtu, a nějakým způsobem poděkovat a přispět svou troškou do mlýna, tedy do státního rozpočtu, aby se neřeklo, že jenom přijímáme ty prostředky. Je to jednorázové. A samozřejmě v dalších letech počítáme s tím, že stát standardně bude platit platby za své pojištěnce, tak, aby pokryly náklady, kteří tito pojištěnci v systému mají. I tak ještě ta platba ty všechny náklady nepokrývá.