Pan premiér ne, ale řečníci před ním mně skutečně rozpěnili krev, tak jsem si říkal, ne musím být diplomatický. Já bych rád řekl prvně jednu větu. Česká republika je mezinárodně uznávaný aktivní hráč v současné politice. Ono už to tady zaznělo. Já jsem se teď v noci vrátil z Jižní Koreje a se svým protějškem jsem tam mluvil asi pětkrát, naposledy teď několik hodin. Výsledkem jsou velmi zásadní projekty a nejenom v ekonomické oblasti. Korea je náš velice významný strategický partner v tom prostoru a ty cesty jsou dneska pravidelné, je to normální pracovní... Dokonce i v době, kdy tam je vnitřní turbulence, tak máme o čem se bavit. To je velmi silný vztah.

Já bych tady rád mluvil dlouho, jenomže mě čeká za chvilku na Ministerstvu zahraničí pan Zaríf, ministr zahraničí Íránu, který mi oplácí návštěvu nedávno v Teheránu. ČR má šanci Íránu nabídnout své transformační zkušenosti, o které jsme byli požádáni právě s ohledem na to, že jsme země, která prošla ze socialismu do nového systému, a je veliký zájem něco vědět o naší privatizaci, o způsobu, jak jsme postupovali. Takže tady také máme o čem mluvit. Zároveň přijede Boris Johnson, se kterým jsem se domluvil, že navštíví Prahu vlastně teď poprvé. Frank-Walter Steinmeier se v neděli chce se mnou sejít, německý ministr Frank-Walter Steinmeier. Tady jsem slyšel, že jsme snad v rozkladu. Mě vadí taková ta zvláštní malomyslnost v tom, že vždyť vlastně my jsme snad v rozkladu, ta zahraniční politika, nebo že snad nemáme koncepci. Kdybych měl více času, tak vám budu důkladně vykládat, jak jsme pracovali, a zmíním se o tom aspoň, na koncepci české zahraniční politiky, a jak ji chápu, a jsem přesvědčen, že opravdu postupujeme koncepčně. Víc než možná kdykoliv jindy v této zemi.

Takže já odmítám především tyto výroky a hlavně odmítám to, že potřebujeme nějaká velká gesta na to, abychom změnili něco, co údajně je nesrozumitelné. Já jsem nedávno jel v autě v noci a slyším najednou z BBC, kde se říká: Washington Post zveřejnil poděkování Spojených států České republice za to, že uvolnila a zachránila novináře v Sýrii. Nevím, jestli jste to zaregistrovali, nebylo to v našich zprávách a nevím ani proč. Docela dobře se mi to poslouchalo. Poděkování Američanů České republice. Tady ve Sněmovně deska budeme diskutovat - já jsem dostal tady iniciativu - zrušme ambasádu v Damašku, protože tím údajně legitimizujeme režim, který je diskreditovaný. Ano, to je pravda. Oficiálně jsem to obdržel dokonce v dopise. Bylo to v médiích. Byl to pan poslanec Gabal, který mě k tomu takto vyzývá. Takže vám říkám, to jsou taková gesta, která se chtějí.

Upřímně řečeno, já vůbec nerozumím té politizaci přijetí pana 14. dalajlámy, úplně zbytečné politizaci, která se takovýmto způsobem dneska nikde neděje, protože nezlobte se, ale jeho svatost 14. dalajláma o žádnou politizaci nestojí. On vlastně vůbec nestojí o to, aby byl někde politicky přijímán. To si dovolím tvrdit, že vím naprosto jistě, protože znám jeho názory. A je to samozřejmě chyba vládní koalice, tohle uznávám, to se stalo nám, to není vina opozice a byla to chyba. A já jsem se za to styděl, protože jsem měl pocit, že nedržíme úplně elementární pravidla, která jsou součástí toho, když chcete s někým mluvit a chcete, aby byl partner. A proto jsem chtěla souhlasil s tím, abychom dali najevo, že držíme to, co jsme si domluvili, protože v zahraniční politice držet to, co se dohodlo, je zásadní všude na světě. A já jsem si vždycky říkal, když jsem měl možnost začít dělat tuhle práci, že nebudu opakovat chyby minulosti, protože vím dobře, že tohle se v ČR opakovaně stávalo. Nejsem tady od toho, abych rekriminoval a vracel se k tomu, ale nám se podařilo v minulých 15-20 letech zhoršit vztahy a ne se vzdálenými zeměmi, dokonce se sousedy, docela zásadně zhoršit vztahy prostě proto, že jsme nedrželi slovo.

A to není servilita, přátelé! Pro mě to absolutně není servilita. Já nemám potřebu být servilní. Na mě kdyby někdo zatlačil nebo mi říkal, že musím něco dělat, tak já jsem taková povaha, že bych se vztekl. Mně se to dokonce i v minulosti stávalo, když jsem ještě nebyl v této funkci, když za mnou přišel představitel nějaké mocnosti a položil přede mě a říkal, budete dělat a), b), c), d), tak jsem s ním skoro vyrazil dveře. Já nejsem dneska v pozici někoho, kdo musí přijímat něčí příkazy nebo se před někým hrbit. A kdyby to bylo hrbení, tak na to nejdu. Kdyby mě někdo opravdu tlačil, tak na to nejdu. A já rozumím těm, kteří v této zemi nemají chuť se hrbit. Jenom by bylo dobré rozeznat, kdo se hrbí a kdo ne, a co je hrbení a co je jenom to, že říkáte, tohle se nám, přátelé, nepovedlo, protože vypadáme, jako bychom toho druhého chtěli pokořit naprosto nesrozumitelným způsobem. Z toho jsem měl špatný pocit. Ne proto, že bych se před někým třásl, Ježíši Kriste, co se stane?! Mně vadila jiná věc - jak se někomu podívám do očí. Vždyť to nedávalo smysl. To mi někdo řekne: Vy jste se zbláznili? Nebo proč to děláte? To znamená, že na všechno kašlete?