Dobré ráno, dámy a pánové,

já vlastně jsem poměrně vděčen za to, že se tady otevírá otázka České národní galerie a děkuji za tu interpelaci na Českou národní galerii, protože si myslím, že to je tak důležitá instituce i z hlediska naší národní identity, že je dobré o ní mluvit a informovat se o tom stavu, který tam je, a eventuálně i říci něco i k těm krokům a událostem, které v poslední době se v ní odehrály. Takže opravdu jsem rád, že se k tomu mohu vyjádřit a doufám, že v tom mém vystoupení také zazní věci, které budou reagovat a budou odpovědí na to, na co se ptal pan poslanec Grebeníček.

Já vlastně také sdělím pravděpodobně i určitou nespokojenost s tím, jak fungovala Národní galerie v minulých letech. Pochopil jsem z vystoupení pana poslance, že pravděpodobně podobně jako on hodnotím určité etapy vývoje té galerie, například v době, kdy v čele galerie stál, tuším, deset let pan Knížák jako poměrně dost varovný úkaz do budoucna, protože to bylo období prakticky izolace Národní galerie od světového dění a od světových galerií.

My jsme vlastně s nimi přestali komunikovat, doslova jsme se od nich odřízli, což vede, podle mě nás to poškodilo nesmírně a je pro mě neuvěřitelné, že ten stav trval celých dlouhých deset let. To znamená, že celých dlouhých deset let byla vlastně takto galerie takového typu a významu v Česku ponechána sama sobě a tomu, aby se vyvíjela tedy do takovéto nepochopitelné izolace a byla vlastně téměř vyřazena z té sítě galerijních institucí v Evropě a ve světě.

To je něco, člověk si říká, co by se nemělo už nikdy opakovat a vlastně i ty kroky, které jsem provedl, tak míří k tomu, aby se taková situace už nemohla nikdy opakovat. Aby to, co se děje v Národní galerii, nezůstalo tak naprosto bez kontroly, jak se tomu stalo tehdy.