Psala jsem tu nedávno o výročí devadesáti let od schválení československého zákona o veřejném pojištění. Moji předchůdci ve funkci – sociální demokraté Lev Winter a Gustav Habrman pět let po válce zřídili systém veřejného zdravotního a důchodového pojištění, jehož základní prvky využíváme i dnes.

Diskuse o změnách systému se i za první republiky vedly i po schválení zákona. Nejdůležitějším podnětem pro debaty se ale napříč celým světem stala britská Zpráva o sociálním pojištění a příbuzných službách.

Na těžko čitelný úřednicky psaný dokument se ve válečné zimě roku 1942 stály ve Velké Británii fronty. A její autor, sir William Beveridge se díky své Zprávě stal zřejmě světově nejznámějším člověkem spojeným s myšlenkami universálního sociálního státu.

Beveridge sám přitom nebyl obyčejný úředník. Byl novinář i akademik. Narodil se koncem sedmdesátých let devatenáctého století v tehdy britské Indii. Pracoval od začátku dvacátého století v Toynbee Hall, londýnské nadaci na podporu chudých. Měl tedy přímou zkušenost s chudobou i jejích nejbezohlednějších podobách.

Když v polovině roku 1941 dostal za úkol připravit návrh na změny v britském sociálním systému, rozhodl se ho využít zcela. „Nyní, kdy válka odstraňuje mezníky jakéhokoli druhu,“ napsal o rok později do své Zprávy, „rýsuje se zřetelně příležitost využíti zkušeností. Revoluční okamžik ve světové historii je dobou pro revoluce, ne pro příštipkaření.“